Práce ve Starbucksu?

Jaké je to vlastně pracovat ve Starbucksu? No přesně o tom jsem se rozhodla dneska trochu povyprávět. Nejsem letitý mazák, ale minimálně půl roku práce to tedy bylo. Začátky, no tak ty byly dost kruté, přirovnávala jsem to k Mekáči, do kterého se musíte navíc připravovat jako na maturitu a znát všemožné detaily. Nejen o kafi, ale i o fungování společnosti a její historii. Z toho pak píšete všemožné testy. Skládá se tu též jak praktická tak teoretická certifikace.

Oproti již zmiňovanému Mekáči, kde jsem mimochodem též pracovala, je tato práce daleko "čistější". Necítíte všude přepálený tuk, který by ucpával póry, ani se nemusíte péct v děsné předepsané uniformě, kterou před vámi nosilo asi tisíc pracovníků. Zvláště teď po uvolnění pravidel Starbucks dresscodu se dá na směny i celkem vymódit, není třeba se omezovat jen na košile a trička s límečkem v černé nebo bílé barvě.

Na směně nejste jen na jedné pozici, většinou začnete třeba na baru, a pak si vás manager pošle spočítat kasu. No a také je tu klasické fastfoodovské, co si zažil asi každý, kdo tam pracoval (ale mimo obchodní centrum), uklízení lobby a také všemi velice oblíbené záchody. Milovala jsem dělat zavíračky, protože mé srdéčko milující noci potřebovalo ihned doby v centru využít a pokračovat do klubu, takže já si těch záchodů fakt užila. On ale člověk časem zjistí, že po osmi hodinách sraní se s Korejci, co neumí Anglicky ani hello, je fajn si jen tak stříkat nějakou dezinfekci do pisoáru. Takový večerní relax.

Hodně lidí mě i "varovalo", když jsem tam posílala životopis, že pohovor je prý děsně těžký. Tak jako proti Mekáči asi i jo, ale není to nic strašného, člověk se jen nesmí nechat ničím zaskočit. Mě se třeba manažerka ptala, co bych dělala, kdybych měla jen poslední den života. Druhé kolo je prostě celé jen o takovýchto psychologických otázkách, v tom prvním se vás zeptají, co vás ke společnosti přivedlo, a co od práce tam očekáváte. Takže nebát se mluvit!

Posouváme se k další části a tou je kolektiv. Miluju lidi, takže mít kolem sebe fajne kolegy, co se umí zasmát, i když omylem rozleju mocu (ano, moc úžasná hnědá čokoládová tekutinka) na vyleštěný bar, nebo když je popálím horkou párou z trysky, je pro mě fakt důležité. Myslím, že i další kavárny to mají dost podobně, každý měsíc se konají různé meetingy a akce, na kterých se za rouškou alkoholu všichni o hodně lépe poznají.

Platově nečekejte žádný zázrak, ale jako brigádník budete mít na hadříky a botky. Avšak do Pařížské si prostě odsud nezajdete... Minimálně ale ušetříte za starbucksovské drinky, těch budete ze směn přepití.

Nesmím zapomenout na Starbucks poslání, celá společnost je fakt děsně orientovaná na zákazníka. Tudíž ať se děje cokoliv, hezky nasadit úsměv a nechat klidně ze sebe dělat vola. Asi už chápete, proč já si pak po večerech ráda drhla hajzlíky. A taky proč asi každý pracovník Starbucksu kouří. Je to rozhodně skvělý trénink sebekontroly.

Popravdě, je to jediná práce, kde se cítím jako doma, prakticky i poté, co jsem tam skončila. Je to občas těžké, občas byste tam nejradši házeli hrnky, jak po zákaznících, ale i po celém svém týmu... ale nakonec nejde neodejít nespokojený. Prostě ve finále jsem z každé směny měla dobrý pocit.

Proč a jak mě tedy napadlo tak skvělé místo opustit? Studovala jsem a ke Starbucksu měla ještě jednu práci, která prostě nesla více. Takže první důvod - málo času na to dělání jedné práce za vcelku málo peněz jen pro zábavu. To jsem si radši tu zábavu chtěla užívat jinak. Také mi vadila délka směn (což je zase věc, co si hromada lidí chválí), já opravdu nesnáším někam jít jen na pět hodin. A tady se brigádníkům většinou dávají takové pětihoďky, šestihoďky, občas se usměje štěstí s osmičkou, ale třeba desítku nebo dvanáctku jsem tam neměla nikdy. To se pak také na finálním finančním ohodnocení projeví.

A na závěr ještě jeden tip, který využijete i jako zákazník - aneb, když jste na Staromáku a chcete si dát větší starbucksovou hostinu bez toho, aniž by vám zaplakala peněženka, vyplatí si dojít na Archu, což je takových dvanáct minut pěšky (maximálně. Když se vyznáte v uličkách a umíte kličkovat Celetnou, tak jste tam hnedka). Ceny se zde liší v některých případech i o víc jak dvacku. Také tu mají výhodné meníčko sandwiche a kafe, což prostě v "centru centru" nenajdete.