Opravdickej deník IX.

A dneska bych ráda navázala na minulé téma Opravdického deníku s poznáváním svého mladistvého já, likvidování materiálních věcí jen proto, abych si našla cestu k sobě... zajímala jsem se o mentalistické kraviny, sledovala filmy, převážně kriminálky a thrillery hlavně kvůli zápletkám mezilidských vztahů, nonverbální komunikace a poznání krutosti lidské mysli. Jaro 2016 bylo též období velké chutě překonávání všemožných fobií, potřebovala jsem být silná. Co silná, nejsilnější. Svou komfortní zónu jsem si rozšiřovala různými každodenními maličkostmi, například přelézáním plotu. Taková ještě dětská rebélie, co bych s darebáckým úsměvem praktikovala občasně i dnes.

Cvičila jsem na maximum, abych mohla svému tělu plně důvěřovat.
A kvůli komu jsem to vlastně chtěla být tenkrát tak dokonalá? No, hádáte správně, zase v tom měl prsty nějakej chlap. Žádný spolužák, tentokrát mi padlo oko opět na někoho postaršího. Jmenoval se Marek, tedy vlastně dodnes se tak jmenuje... a dodnes se potkáváme. Je to totiž syn přítelkyně mého dědy, takže morálně vzato, je to můj nevlastní strejda. Holt, jsme to ale dosti povedená rodinka, nemám pravdu?

A tak má velká vize na celé prázdniny toho roku byla ve stylu se válet u dědy na chatě a doufat, že tam přijede on aspoň na pár dnů. Dala jsem si předsevzetí ohledně kluků ze školy, že už je vůbec řešit nebudu, stejně to jsou jen malí cucáci. A když já je nebudu chtít, tak oni přece budou chtít mě a to mi ještě více zvedne sebevědomí. Ano, opravdu takto jsem si myslela, že svět stoprocentně funguje.
Také jsem odložila stranou své fanfictions, když je reálný objev, jdou moji imaginární přátelé vždycky stranou.

Kdyby bylo ale všechno tak strašně jednoduché a já věděla, že on mě opravdu také tak trochu chce, tak by mě to vůbec nebavilo. Ale já to nevěděla, také jsem si myslela, že ve vztazích a těchto všech možných kravinách fungují předem daná pravidla. Šla jsem tedy na to technicky. Líbí se mi Marek, ale jemu díky rádoby rodinnému vztahu nemůžu napřímo napsat, tak proč si to nenatrénovat na někom jiném? A tak jsem obepisovala kluky ze základky, dále již zmiňovaného Martina, co mi posloužil na tak dobrý image a další přípaďáry...

Ale on ani ten Marek vlastně ve finále nebyl "cílový objekt", kterého bych chtěla do života. Byl jen takovou pokročilou úrovní mého celého tréninkového programu, co mě měl připravit na můj budoucí vztah s nějakým random Turkem, kterého jsem si tak vysnila. Přece jen, měla jsem v té době moc ráda Tarkana.

Přesto jsem zastávala teorii, že hlavní objekt může být jen jeden, což je opak mé pozdější filozofie, co tak nějak přetrvala až dodnes. Pokud je objekt jen jeden, tak je to opravdu průser, protože je větší šance, že se na něj člověk upne. A i kdyby se neupnul, tak je prostě pořád vázán jen na jednoho člověka, a když ten nebude mít čas, tak je prostě nahranej a musí si hledat horší alternativy.
A jaký byl tedy plán na samotného Marka, pokud odbočím od tréninkových objektů zpět k tomu hlavnímu? No, prostě jsem mamce řekla, že nutně potřebuju doučování ekonomiky, kterou on studoval na vysoké, a tak se s ním musím vidět i mimo nějakou tu rodinnou oslavu. Osamotě, samozřejmě.

Je super, že když člověk někoho chce, tak má život hnedka lehčí smysl. Ne hlubší, ale žije se mu snadněji a šťastněji, vzato ve výsledku. A to je také přesně to, proč rok 2018, kdy jsem šla od jednoho kluka ke druhému, všechno to bylo jen hlavně o snech a vizích... byl prostě pro mě užitější a naplněnější než tak úspěšný rok 2019, který byl plný splněných přání, studijních a pracovních postupů a peněz.