Opravdickej deník VIII.

Dnes o tom, jak jsem poznávala samu sebe, tedy spíše se o to snažila... v březnu roku 2016.
Na pravidelné denní bázi jsem si ráda představovala různé (nejen) erotické příhody o (nejen) slavných osobnostech. Jako "malá" jsem tomu říkala Pohádky, po objevení, co je to fanfiction, stejný obsah pomalu přešel pod tento název. Rodiče, hlavně táta, mi vždycky říkali, že z tohoto denního snění jednoho dne vyrostu. Samozřejmě nevěděli, o čem přemýšlím, ale nemohlo jim uniknout, že většinu času u nudných činností jako je čištění zubů, společný rodinný oběd a tak, trávím především ve své hlavě. A tak jsem si jednou řekla, že zkusím žít takto bez fanfiction, že je to asi jen nějaký dětský zvyk, kterého bych se měla zbavit.

Pro člověka, který je zvyklý hodně přemýšlet, je toto prakticky sebevražda, protože třeba při usínání jsem prostě vždycky byla zvyklá na něco myslet... a tak jsem přemýšlela, například třeba nad tím, kdo opravdu jsem. Ano, je to velmi zajímavá otázka. Jen ale na ní najít odpověď, jasně, ve dvě hodiny ráno, když člověk musí druhý den vstávat do školy.

Předchozí fanfiction mi rozhodně toto poznávání své hloubky duše neusnadnily. Hrála jsem v nich totiž také určitou roli, tedy vlastně spíše mé vysněné já. Tudíž já přesně věděla odpověď na otázku, kým bych chtěla být, ale přítomnost jsem neznala. Minulost? Tak ta byla v deníkách. Je skvělé, když jsem se o pár let později ohlédla díky deníkům do minulosti a zjistila jsem, že tak od roku 2017 se mi už většina mých představ o mně z fanfiction splnila.

Myslela jsem si, že mám díky tomu proti ostatním lidem nevýhodu, že ti jsou k sobě aspoň v tom koutku duše upřímní a já si takto jen díky svým pitomým představám hraju sama před sebou nějakou roli. Ale již v roce 2018 jsem přišla na to, že hodně lidí nad tímto vlastně ani vůbec nepřemýšlí, nebo své reálné já raději záměrně přehlíží.

On totiž občas člověk při výletu do svého nitra zjistí spoustu věcí, které by se mu moc nemusely líbit. Ano, myslím přesně ty věci, za které nás společnost rovnou odsoudí, ty věci, co prostě nejsou standardní, nejsou normální a správné.

Ano, představovala jsem si násilné vyhrocené scény a teď nemluvím o sexu, já prostě nejsem v základu úplně hodný člověk. Nemám potřebu nikomu ubližovat, ale na druhou stranu jsem velký milovník dramat jako z filmového plátna. Vždy mě to táhlo ke špatnostem a melancholickým nočním chvílím. Extrémy a výstřednost mi rozhodně nejsou cizí slova. Chtěla jsem být mezi společností hvězda, ale ne být oblíbená za to, že jsem hodná, a že mě lidi mají rádi... Spíše, že mě prostě všichni znají, i kdyby to mělo být ve špatném. Lež a klam, když je jich potřeba k vítězství, jsou skvělým nástrojem. Nespoutanost, nezávislost, svoboda a také žádné svázání každodenními povinnostmi, ano, to jsou hodnoty, které já hodně vyhledávám. Podvědomě dodnes, ale jsou věci, od kterých musím prostě trochu ustoupit, abych mohla normálně fungovat. Ale vždy mě bavilo nějakým způsobem moci obejít systém, výhra proti evidentně silnějšímu, není to ta nejlepší věc, co se může člověku přihodit?

Také mi to dodávalo sílu a motivaci, protože jsem si začala při troše rozebrání svých fanfiction uvědomovat jedno z hodně podstatných témat mých představ (vlastně to druhé nejhlavnější, hnedka tedy po těch postelových scénách), neboli mou touho po tom být slavná, nebo aspoň tedy bohatá. A moc dobře jsem věděla, že na takovém velkém cíli člověk musí hodně pracovat, protože tohle je věc, kterou chce prakticky skoro každý.Takže velká konkurence. Já ale nikdy nemířím moc nízko, člověk pak tak má větší šanci se dostat výš.
Takže ve finále mé náhodné představy ze mě udělaly lepšího a sebejistějšího člověka, tomu se říká seberozvoj a učení zapojené do běžného života velmi nenásilnou a zábavnou metodou.

Ještě bych sem moc ráda nazávěr přidala nějakou tu citaci:

5. 3. 2016 - "Kdykoli začnu bloumat nad minulostí, snažím se to vypustit z hlavy, vzpomínky mě navždy budou brzdit v posunu."

Naopak v mém nejvíce nemateriálním období v roce 2018 jsem říkala, že vzpomínky jsou to jediné, co mám. Což byla i pravda, neměla jsem moc peněz, věci nosila v igelitce, vše utratila za pitomej absint nebo vstup do pub crawlu... a vše, co mi z té doby zbylo, jsou opravdu jen ty zážitky a vzpomínky. Mlhavé zápisky v deníkách. Ale velká párty prostě nemůže končit uklizeně a bez následků (nebo i jen potencionálních následků), protože jinak by se nedala označit za povedenou. Běžné věci se dělají každý den, stávají se pravidelně, a tak bordel nemusí znamenat jen velké mínus, ale také plus. Atraktivní vybočení z každodenní rutiny.

Pamatuji si, že to byl jeden z prvních momentů, kdy jsem já, v té době velká shromažďovatelka věcí, vysypala prakticky všechny skříně a šuplíky, probrala je a začala vyhazovat nepotřebnosti. Podvědomě jsem cítila, že mi prostě něco v životě zaclání a uklízení bylo mým očistným rituálem.
Nemohla jsem se ani soustředit na turečtinu, a tak jsem se rozhodla jí raději na chvíli vypustit, než to lámat přes koleno. Toto jednání jsem označila mimochodem následně za velkou chybu, protože přece "kde bych mohla být, kdybych konzistentně postupovala vpřed", jak hlásají všemožné seberozvojové knížky. Jasně, ve finále jsme ale všichni jenom lidi. Dnes vím, že rozhodně nechci nic dělat jenom z povinnosti, zvláště když v tom nevidím zas až tak velkou budoucnost.