Když člověk ztratí iluzi v pár minutách svého života

Znáte to, napíše vám jeden borec... no a jakoby to nebyla jen jedna zpráva v directu na instagramu. Jasně, že těch zpráv jsme si během pár minut vyměnili víc, ale o to vůbec nejde. Jakoby prostě jen jeden člověk dokázal s sebou přitáhnout staré časy zpět do mého dnešního života. Já ale už žiju jinak. Nepotřebuju vedle sebe arabské kamarády, co mi vykládají, že tu jsou dva roky a je jim osmadvacet, když je evidentně jasné, že není. Nepotřebuju pořád řešit občanství, kokain, jejich české manželky ve věku skoro mé mámy... odhadovat, co znamená dané slovíčko v nějakém dialektu arabštiny.

Jasně, myslím si, že to v životě nepotřebuju, že to nechci, protože to taky už ani neni možné dneska mít. Arabové žerou čas, co si budem, no a já toho času zase až tolik nemám.

Ale stále tu byla jedna moje část, která si v roce 2020 dala předsevzetí, že chce z tohoto roku udělat směsku 2018 a 2019, protože 2019 stál prostě za hovno, byl jenom o práci a seberozvoji a prakticky jsem nic crazy nezažila. Jasný, Fabiano, co ty párty, kolečko s velkými panáky vodky s redbullem, koks a zakončit to éčkem? Co ty chvíle, kdys nemohla jít na koňskej trénink, protože si ještě ve tři hodiny ráno blila z okna... a co ty hodinové hotely a priváty s arabskými kamarády, se kterými se už nebavíš?

Jasně, on byl rok 2019 prakticky ten stejnej jako 2018, já to jenom neviděla, protože ty věci nebyly nové, a tak jsem si jich naprosto už nevážila. Nebyly to zážitky, byla to pro mě normálka.

Ale o tom jsem dneska nechtěla konkrétně mluvit.

Žila jsem si totiž svou vizi, ke které jsem se ani nechtěla vracet, ale prostě jsem jen na tom stavěla pro svou budoucnost. Chtěla jsem mít zase ten svobodný život, kdy jsem například ve tři skončila na školních praxích, z Florence si to střihla rovnou k Národní třídě k mojí kámošce a moje kroky hnedka vedly k ledničce, kde jsem si u nich schovávala absint. A tak jsem se tímto inspirovala do budoucnosti, že prostě si nebudu hledat práci, kam musim poránu vstávat, co kdybych náhodu chtěla večer partyovat a ponocovat. Taky přece nebudu jako vůl chodit do práce pětkrát v týdnu, protože potřebuju mít dost času na svoje aktivity. Avšak druhá polovina roku 2019 byla jen o plánování crazy věcí, co se nikdy nestaly. A do toho všeho jsem točila účelová instastory s narážkami na mé původní arabské přátelé, které to už asi ani nezajímalo.

A pak se jeden z nich ozval a vracíme se k začátku tohoto článku, nebo-li také k celé pointě.

Neměla jsem to odpolko nic extra na práci, tak ok, proč si nedat do života trochu starých dobrých časů (pokud jste to ještě nepochopili, tak já fakt furt žila v tom, že tenkrát bylo vše super a nejlepší). Sraz byl někde v Holešovicích, takže jsem musela jet přes prakticky celou Prahu, ale opět, ok, proč ne. Chtěl, abych koupila pivo. To nepiju, tak proč bych se s tim měla nosit a ještě k tomu za svoje. Ale stejně jsem se na něj těšila.

Otevřel, jasný, bylo na něm vědět, že trochu sešel a nevypadal ani tak dobře jako na instastory, co točil teprve pár dní zpátky. Ale mě vůbec nepřitahoval, připadal mi spíš jak takovej taťka, starej rodinej známej... ale ne, že by to byl chlap, ze kterýho bych měla být hotová. A to přitom je Mistr, jehož jméno mám vytetovaný na noze, takže býval fakt třída.

Seděla jsem s nim na gauči, povídali jsme, jak jde život, no a mě prostě pomalu ale jistě umíral rok 2018 a tak. Prostě on to tenkrát asi byl reál, hezkej reál, ale do dneška je to naprosto neaplikovatelný.

Byl sjetej, to býval vždycky, zrovna on je jeden z těch, co se nechali pouličním západním světem semlejt. Dřív mi to připadalo gangsterský, ale pokud bych chtěla podpírat polousínajícího borce za chůze ze schodů, stačí jít do prvního klubu. Takže sbohem a šáteček, na Staromáku mě zase nějakej čas neuvidíte, kluci.