Milion cuba libre a mental breakdown

Začátek psán v pondělí dopoledne
Hnedka na začátku bych chtěla říct, že nejsem žádný depresář, co by se hroutil jen kvůli tomu, že venku prší. Spíše bych se celkově označila za osobu s věčně radostnou náladou. Včera jsem se ale musela smát maximálně tak sama sobě... no a kdybych si dnes pustila instastory ze včerejšího večera, tak bych asi ve smíchu pokračovala.

Znáte to, když se dostanete do přiopilé nálady okolo čtvrté hodiny odpoledne a tudíž domu dorazíte v devět a již se vám takto zvečera začne spouštět mírná kocovinka?

Jak to ale všechno začalo? No, šla jsem si s bývalou kolegyní, jednou z mých nejlepších kamarádek, posedět do Starbucksu. Klasika, probraly jsme všechno... od franchisingu, přes arabské chlapce, až po testy na pervitin. Pak se k nám přidal její řecký kamarád, kterému aktuálně pronajímá byt. Jasně, pořád to zní tak nějak ok.

Chtěli se jít projít na Karlův most, ale byla vcelku zima. Hlavně začalo šíleně foukat a ten vítr s sebou tak nějak přinesl i déšť. To už nezní zase až tolik jako pohoda venku, chtělo by už to léto. A tak jsme si šli sednout do mého oblíbeného Tučňáka v Nekázance. Taková hospůdka kousek od České národní banky, kde se ceny podobají spíše nějaké vesnici, takže pro člověka, co aktuálně toho moc nenapracuje a skrývá se pod status studenta, je to ideál.

Dala jsem si několik rumů s colou a měla strašnou srandu z toho, že si točím na instastories, jak vyžunknu brčkem celou sklenu naráz. Jasně, když už se číslo šplhalo nad pět za cca 1 hodinu, začínala jsem být dobře vysmátá. A účel? No, jednoduše si tak trochu zavzpomínat na úplně nejvíce svobodné chvíle z dřívějška. No a co že musim druhý den do práce. Stejně vždycky moje největší vize byla se na to vykáknout. Tak tomu bylo ale fakt úplně vždycky. Prostě normálně vyjít na cestu do práce (nebo dříve do školy, když jsem tam pravidelně chodívala), jakoby se nic nedělo, pak se otočit úplně opačným směrem a utíkat. Kam? No, prostě kamkoliv, na tom nezáleží, už jen tento postoj by mi dodal velký adrenalin do života. Nikdy jsem to ale neudělala. Že by aspoň malá část zodpovědnosti ve mně byla? Ale hovno... spíše bych se pak cítila už úplně naprosto v prdeli, stejně bych se musela zase dřív nebo později do nějakého takového koloběhu vrátit.

Pak se vyšlo z hospůdky, kámoši šli na druhou stranu... no a já v návalu emocí šla hledat ke Staromáku Mistra Mohameda. Ano, tady je přesně vidět, jak já se s těmi lidmi nebavím, přesně, jak jsem se zmiňovala v minulém článečku.

27.02.2020 Mistrině Fabiana se rozhodla/uráčila tento článek dopsat
Z krásné/depresivně zakončené neděle si pamatuji pár postřehů. Například to, jak jsme nadšeně s kolegyní Elzou plánovaly trip do Albánie, pak také jedení malinové taštičky na patníku na Václaváku a u toho řešení s mou kamarádkou Ádri po telefonu investiční nemovitosti v ČR a Latinské Americe.

A můj aktuální postoj k práci? No, zase mám to období, kdy nemelu o ničem jiném. Jak jsem se tam v pondělí prakticky vůbec netěšila, tak můj marocký kolega mi velice vylepšil den a to stačilo, aby se jenom usmál. Ano, miluju jednoduché štěstí.

Dále jsem zjistila, že z minulosti se mi nevynořil jenom hlavní egyptský hrdina minulého článku, ale můj ještě větší idol z tuniského Hammametu, který má sice manželku na Moravě, ale to přece není nemoc... každý prostě máme takové ty lidi, kteří když napíší, i kdyby to mělo být jenom ahoj a kecy o dešti, tak se cítíme, jakoby nám bylo deset a byly Vánoce.

Dále bych chtěla říci/svátečně oznámit, že v blízké době budu psát takový storytime o srazu po několika letech... a to s borcem, který byl mou první "známostí" z badoo. Pročpak si rané mládí nezopakovat, když se mi po dlouhé době náhodně ozval. Takže tato chtěnost ze strany chlapů mi opravdu dost zlepšuje den a stádium mental breakdownu je opět krásně potlačeno.