O tom, jak jsem hluboce toužila po luxusu

Jasně, peníze... pak spousta starostí a dospělé kecy. Hlavně pracovat, zábava je pro slabochy, především, když chce člověk v životě něco dokázat. Ale nic se nesmí přehánět. Byly časy, kdy pro mě bylo Adidas tričko dražší záležitostí... pouze na speciální události. A pak mi došlo, že to není ta moje horní příčka. Že mám na víc. Přes Huga Bosse ke Guccimu...

Ano, věta "vždyť máš na víc" mě v životě mnohokrát doprovázela. Vodila se s mnou za ručičku do různých odvětví a činností. Ať už jsem byla v sedle, ale ona se nevměšovala jen do koňského sportu, ale třeba i do vzdělání a to především ze strany rodiny. Ano, jsem chytrá, ale právě proto toužím po jednodušším životě... ne po pracování pro bytí naživu a hnaní se za penězi, které si stejně ve finále nebudu mít čas užít.

Bývaly časy pár let zpátky, kdy jsem žila jen z malých brigádiček a kapesného od rodičů (které jsem si vychytrale zvyšovala žadoněním o další peníze, které musim využít například na nákup učebnic nebo na školní akce... samozřejmě to byly všechno jen samé kecy). A co jsem si za to kupovala? Absint, vstupy do klubů, pub crawlů, další chlast, kondomy, které jsem pak ale stejně nepoužila... dělila jsem se napůl o poplatky za hodinové hotely se svými "kamarády", protože přece nejsem blbka, abych nechala za sebe platit chlapa.

...ale aspoň jsem byla šťastná. Tedy samozřejmě až na ty chvíle, kdy byl teprve začátek měsíce a já měla jen posledních 90 korun na kebab. Neměla jsem si z čeho koupit pěkné věci na sebe a tak, ale já po nich vlastně ani v té době extra netoužila. Holá kůže je cennější než nějaké značkové blbosti s logy. Bílý crop top z New Yorkeru za pár desítek korun to jistil, zvláště v té "mokré verzi" (aneb, nejlepší zábava mého dospívání - namoč si obepnuté bílé tričko a bez podprsenky se jdi producírovat na Staromák). A taky jsem chodila s igelitkou místo tašky, protože jsem na ní prostě neměla money a tu starou jsem prodala na Vinted.

Když jsem se ohlížela za uplynulým rokem, došlo mi, kolik jsem toho zvládla. Od školních věcí, přes práci, tolik peněz jsem snad ještě nikdy neměla... plná peněženka ale ještě nutně neznamená, že je člověk bohatý na zážitky. A právě ty byly tím, co mi v 2019 silně chybělo.

O svoje hadříky jsem se začala bát, přemáhala mě naprostá panická hrůza už jen z té představy, že jdu ve světlé mikině za několik litrů do klubu, kde by mi jí někdo mohl omylem polít. Ale na co má člověk ty všechny věci, když se v nich i bojí vyjít ven? Opět se ozývá hlas rodičů "Šetři si to".

Jasně, pořád něco odkládat, pořád se něčeho bát. A kdy má člověk vlastně pořádně žít, na to mu přece nezbývá podle tohoto vzorce čas... Ne, řekla jsem tomu už provždy ne. Ano, já si budu žít ten nezodpovědný mladistvý život, i když moje občanka už není úplně tak zcela čerstvá. A tak jsem odešla z jedné práce, našla jinou, ta taky ve finále neodpovídala mým požadavkům na volnost, a tak jsem dala výpověď znovu. Uvidí se, co vlastně bude dál. Ale minimálně je naprosto úžasné si uvědomit, že člověk může nějaký ten čas přežít bez práce, nenechávat se ničím svazovat a prostě si jet to svoje. A jediné, co k tomu stačí, je si vystačit se šatníkem, co nebyl pár měsíců obměněn... a taky nechodit každý den pít do Starbucksu.