Opravdickej deník I.

Hodně času se zmiňuji o tom, kolik deníků a jak je píšu, tak proč se vlastně nepodělit i o konkrétní zápisy z jednoho z mých nejoblíbenějších konceptů psaní... a tím je deník přepisu na přepis. Což znamená, že jde o tři různé pohledy na věc. Originální deník, neboli ten naprosto původní, kde je základ myšlenky. Pak následuje přepis, kde se jen po několika měsících vyjadřuji k tomu, co se předtím stalo, a úplně poslední štací (zrovna pro deník přepisu na přepis) je právě ten přepis na přepis, kde je občas vyjádření až i po uplynutí pár let. Ráda bych k tomu ale přidala i nějakou tu hodnotu navíc, takže to trochu zkreativním a přihodím svůj aktuální postoj. Takže taková knižní verze přepisu přepisu na přepis.

Tentokrát to bude hlavně o koních, snech, fanfiction a studiích.

V roce 2014 jsem byla velká milovnice koní, následující rok jsem se spíše bála, díky několika horším pádům, co se mi staly. S koňmi jsem tedy skončila, ale koncem roku 2018 jsem sobě i těmto zvířátkům odpustila a brala to jen jako sport, ke kterému bych se jednoho dne ráda vrátila. Mohu s hrdostí oznámit, že tento cíl a sen byl splněn v říjnu tohoto roku, kdy jsem se do sedla opět vrátila.

V letech 2014 jsem také milovala internetovou stránku ufonek.net, kde šlo o virtuální starání se o koně, psy a další mazlíčky, jejich trénování a následné závodění...a také obchodování s nimi. O dva roky později mě bavilo spíše Howrse, což je čistě koňská verze předchozího zmíněného, také je ale celosvětová a více graficky propracovaná. Od roku 2018 ale opravdu nic nehraju.

Další mou náplní bývaly fanfiction, jak jejich čtení, tak samotné vymýšlení. Mými naprostými favority, co se týče osobností, byli samozřejmě tak populární One Direction. To se ani do roku 2018 moc nezměnilo, prakticky ani ne dodnes. Fanfiction sice nečtu a ani je nesepisuji, ale občas si prostě každý něco rád představuje, že... Chlapští favoriti se ale samozřejmě postupem časů měnili a mění.
Toto všechno ale celkově bývaly časy, kdy jsem v denících působila hodně intelektuálně. Nebyly tam žádné odvážné vize, nechutné představy, o sexu se psalo maximálně v narážkách. Prostě jsem se s tužkou v ruce nějak moc krotila.

Moc jsem se těšila na školu, na kterou jsem si podala přihlášku. Jelikož mou největší vášní byly zvířata, je jasné o jaký obor šlo. Taková trochu jiná zemědělka, ať nejsem zase úplně tak konkrétní. Chtěla jsem své tehdejší trenérce ukázat, že jeden z koní z její stáje není úplně tak nezvladatelný.

Znáte ty sny, které jsou inspirovány typickými filmovými motivy. Relativně malá holčička, co zkrotila nezvladatelného tmavého mohutného koně. Ano, přesně to jsem chtěla být já. Pak ale přišlo do roku 2016 několik pádů a já byla ráda, že sedím na nějakém, co se chová jako osel. Dneska to beru tak, je to prostě sport jako každý jiný. Nemůžete přijít na gymnastiku a hnedka dělat provazy a metat salta. Stejně tak je to i s koňmi. Bývala jsem na určité úrovni a ta mi za pár let neježdění samozřejmě klesla, to je ale naprosto normální. Pro mě jsou mým největším úspěchem hlavně tři fakty. První je, že jsem se do toho sedla vůbec vrátila, druhým je to, že jsem překonala své největší strachy.
Nebojácnost malého dítěte, kterým jsem byla, když tu byly mé naprosté koňské začátky, se mi znovu dostala pod kůži. A nakonec také to, že to dělám jen kvůli sobě a nebudu překonávat zbytečně své limity jen proto, že přece nemůžu být jediná, co při daném tréninku nedokázala udělat tohle a tohle.

Chtěla jsem tedy jednoho dne z úplně bezvýznamného koně vychovat šampiona. V roce 2016 jsem ale tento sen strašně srážela. Celkově to bylo u mě takové horší pesimistické období. Za minimálně poslední dva roky jsem ale zase opět velký snílek, život je tak lehčí, pestřejší, pohodovější a naplněnější. Jak by člověk mohl vůbec něčeho dosáhnout, když by si nepromyslel, co vlastně chce, co by mu udělalo radost a co by přineslo tu vytouženou změnu k lepšímu životu.

Zpátky k tématu střední škola. Těšila jsem se na ní, přesto, i když jsem neměla se spolužáky zase až tak hluboké vztahy, začalo mi koncem devítky docházet, že mi vlastně hodně z nich bude chybět. Na středních, ani na té první, ani na obchodce, na kterou jsem pak přestoupila, jsem už to takto neřešila. To, že nestudujeme spolu, nenaruší opravdové přátelství. No a ta jen povrchní a povrchová se prostě časem rozplynou. A tak mi ze základky zbyla jedna velmi dobrá kamarádka Verča, se kterou se vídám pravidelně dodnes. Z první střední "nepřežil" nikdo a z té druhé mi zůstala má Adrianka, se kterou jsem zažila tolik šílených společných zážitků ve druháku a třeťáku, že i když dneska jsme už zase každá úplně jiná, "musíme" se prostě jednou za čas vidět.

Na základce jsem nebyla moc oblíbená. V jednom z prvních zápisů v tomto deníku se i zmiňuj o tom, že jedna spolužačka mi hodila věci do koše na papíry. Pamatuji si, že se mi i často ztrácely flašky na pití a tak... znáte ty školní "srandy". Na druhou stranu z učebního hlediska jsem byla prakticky vždycky skoro nejlepší. Několikrát se mi povedlo vyhrát nějaké ty olympiády a nezůstalo to jen u školního kola. Obdobně to pokračovalo i na první střední, tedy až na to, že mi nikdo nikam nic neházel, asi kolektiv aspoň trochu dospěl. Na druhé střední se to ale díky přestupu, kdy já si ze dne na den řekla, že já prostě budu oblíbená, ať proto budu muset udělat cokoliv, se toto vcelku otočilo.

Začalo to tím, že jsem byla průměrný student a vcelku oblíbená. Pak stále průměrný student a v Elitě holek. No a od doby, co jsme s Adriankou začaly rýpat badoo a následně nahánět Araby a černochy v ulicích, stala jsem se spíše takovou zvláštní, divnou, trochu záhadnou, na druhou stranu i nechutnou a zvrhlou postavou naší školy, kterou znal prakticky kdokoliv napříč ročníky. To se mi nakonec líbilo více než být oblíbená. Netoužím po tom, aby mě měli lidé rádi, spíše chci, aby věděli, co dělám, i kdyby na to byly špatné reakce. I negativní reklama je přece jen reklama. Ale protože jsem do té školy díky svým aktivitám moc nechodila a na učení hodně pekla, ve čtvrťáku jsem prakticky propadala v pololetí z účetnictvím, což vhledem k tomu, že to byl jeden z mých hlavních maturitních předmětů, nebylo moc dobré. Ale maturitu jsem přesto stejně zvládla.

Neměla jsem moc ráda náš rodinný domek v Praze, ve kterém tedy už dneska nebydlím, takže se moc nemusím zamýšlet nad jeho plusy a mínusy. Mým favoritem byla chata, kterou vlastní moje babička na Benešovsku. Tam jsem trávila prakticky každé prázdniny a i hodně víkendů. Můj pokojíček tam byl samozřejmě tím nejlepším místem na planetě. Sedávala jsem si do skříně nebo na komodu a psávala různé poznámky. Tvořila, jo, já jsem prostě pořád tvořila. Nebyla jsem nikdy moc to dítě, co si potřebuje poletovat venku. Celou postel jsem měla polepenou 1D plakáty.

Můj dnešní pokoj v pražském bytě vypadá úplně jinak, je spíše minimalistický, ne takový přezdobený. Takže mám jen velkou postel s hromadou úložného prostoru a pracovní stůl. Celkově celý byt mám laděný do černo-bílo-šeda.

S již zmíněnou nechutí být venku souvisel i fakt, že jsem se chtěla ulejvat ze všech školních akcí. Až na druhé střední jsem dostala chuť na tyto sociální interakce. A v roce 2018 jsem dokonce jako velký rebel dospěla k tomu, že je to vlastně lepší, než sedět ve škole, protože se tam dají dělat dobré blbosti a nebo rovnou pro jistotu po srazu s učitelkou zdrhnout, protože si nás nikdy pak nepřepočítala. Dnes už tedy nejsem student klasické školy, kde by bylo třeba mít nějakou pravidelnou docházku, takže toto nemusím naštěstí řešit. Nejraději se učím sama a za kulturou nechodím, protože mě to moc nebaví.