Proč jsem se začala učit který jazyk II.

Angličtina, němčina, španělština, italština a trocha i o češtině
Pro tentokrát začněme angličtinou, což byl úplně první cizí jazyk, co jsem se začala učit. Z iniciativy rodičů, samozřejmě. Už ve školce jsem chodila na nějaké jazykové kroužky, pak to pokračovalo i na základce. Jako "správný typický student" jsem jí samozřejmě strašně nesnášela. To mě ale aspoň motivovalo k němčině. Věděla jsem totiž, že je třeba znát nějaký mezinárodní jazyk, ale stála jsem si za tím, že to nemusí být nutně angličtina. A tak byly i časy, kdy jsem uměla mluvit německy lépe než samotnou angličtinou.
Největší problém mi dělala hlavně výslovnost, zase naopak gramatické poučky jsem měla v hlavě zažité jako nějaký profesionální lingvista. Ale bála jsem se mluvit.
Největší zlom pro můj vztah s anglinou nastal v Egyptě. Tam jsem prostě viděla, že s němčinou moc ve světě nepořídím. Že už i víc lidi umí rusky. A konečně jsem byla donucená mluvit více anglicky. Gramatika šla do háje, nervozitou byly všechny poučky zapomenuty a já si hrcala slovíčka do vět naprosto random. A proto i občas ze srandy říkám, že já se anglicky vlastně naučila v Egyptě. Přinejmenším skvělý základ mi to opravdu dalo.
Pak přišlo seznamování s cizinci na badoo a trávení spousty času s kámoškou v centru Prahy a nervozita pomalu opadávala, jak už bylo pro mě mluvení anglicky naprostou klasikou na denní bázi. K vylepšení formálnější verze mi dopomohla hlavně různá pracovní místa, kde jsem toho namluvila anglicky o hodně více než česky.
Maturita B1 tedy díky mému venkovnímu párty tréninku a pracovním zkušenostem byla naprostou brnkačkou a aktuálně, musím se pochlubit, se připravuji na C1.
Dneska je takovou mojí "druhou češtinou"... a jak všichni moc dobře víme, to, co nám jde, tak to nás automaticky většinou baví.

Teď zase zpět k němčině, o které jsem se zmínila již na začátku textu. První setkání proběhlo v páté třídě na základce, kde jsem jí měla dobrovolně. Velký zájem o tento předmět byl samozřejmě opět především ze strany rodičů. Mně se prakticky vůbec nelíbila.
Pak mi ale padla do noty německá skupina Rammstein, následně i punkový skupiny ve stylu Die Toten Hosen a Die Ärzte... a najednou se učilo daleko lépe. A když se k tomu ještě přimíchala má nechuť k angličtině... toto prostě byl čas mého největšího německého vrcholu. Typická komunistická němčinářka na střední byla též skvělým bonusem.
Dneska občas v práci mluvím německy, když jsem k tomu "donucena", ale raději se uchyluji k angličtině. Prostě nejsem zvyklá moc mluvit, ale v gramatickém testu mi vyšlo, že jsem B2-C1, což není špatné na to, že němčinu spíše nechávám ležet ladem.
Dodnes je tedy mým jediným pravidelným procvičováním sledování německých filmů, které jsou díky napůl tuniskému herci Elyasovi M'Barkovi mé nejoblíbenější.

Ale teď už se pomalu přesouváme více na jih. Na řadu totiž přichází italština. S ní ale už i rovnou vezmeme španělštinu, protože tyto dva jazyky vždy byly u mě takové propletené... Díky pár italským známostem jsem přišla na chuť italskému rapu. Hlavně tedy velkým osobnostem, jakými určitě Marracash, Fedez a Gue Pequeno jsou. Práce ve Starbucksu, kde je hromada italských zákazníků mi zajistila pravidelné procvičování už v začátcích, což se určitě hodí, protože na rozdíl od němčiny, nemám zase až takové zábrany mluvit italsky. Celý ten problém s cizími jazyky v běžném životě je prostě jenom o zvyku.
Ke španělštině mě dostala především dnes tak populární latinsko-americká hudba, například od zpěváka jménem Maluma. A také velkou motivací bylo soupeření s kamarádkou, která jí ve škole měla stejně jako já němčinu. A tak jsem se jednoho dne kousla a řekla, že se přes léto naučím celou základní gramatiku. Tak mi to v hlavě potlačilo mojí italštinu, kterou jsem vždy mívala radši, že dnes opravdu mluvím spíše více španělsky. Ona je totiž o hodně lehčí z gramatického hlediska a taky je na světě více zemí, kde se takto mluví. Tudíž to opravdu mou motivaci ještě podpořilo.

Hodně jsem také přemýšlela nad ruštinou. Tedy spíše nad ní přemýšlím pravidelně v práci, když se snažím s východo-evropany domluvit česky a trochu to drhne. Vždy mě ale odrazovala azbuka, která mně osobně přijde více matoucí, než-li samotné arabské písmo. A také by má motivace byla čistě z praktického hlediska, osobní pouto k této kultuře zatím nemám.

A co vlastně já a čeština? Přece nemůžu vynechat svůj rodný jazyk, ve kterém píši. Moc se nad ní popravdě nezamýšlím, jak je běžná, každodenní, není pro mě nějaká moc zajímavá. Baví mě jí ale dávat za příklad v učení cizích jazyků. Tedy spíše dávat za příklad mou "výkonnost a orientovanost" v ní. Myslím to například tak, že se neodsoudím za to, že mám občas výpadek v angličtině, když jsem třeba unavená, vždyť se mi to občas stává i v češtině, že otevřu pusu a nemůžu se pořádně vyžvejknout. Prostě ani v rodném jazyce nejsme perfektní, a tak je naprosto zbytečné klást tak velký důraz na perfektnost v těch, co se neučíme od narození.

Na závěr bych chtěla říct asi už jen to, že je skvělé, jak člověk automaticky pochytí několik náhodných slovíček z jazyků, které se ani nikdy neučil. Vemte si už jen ty naprosto rozdílná slova mezi češtinou a slovenštinou, která prakticky všichni známe... Stačí se chvíli bavit s "černošskými bratry"  a už si to šviháte v pidgin english (třeba "whata mumu say, I told him neva eva in ma life" - co říká ten blb, já říkal, že to dělat nebudu, dá se například použít, když vás někdo tahá do klubu a vy rozhodně s nim nikam jít nikdy nechcete.) Nebo to stejné je i s Araby a mým rozšiřujícím slovníčkem sprostých slov v tuniském dialektu. Naopak já takto šířím dále spousty slov z mé turecké zásoby, takže už je běžné můj okruh lidí slyšet říkat třeba "evet" místo "ano". A úplným vrcholem mých lingvistických hrátek bývá počešťování cizích slov, tak například vzniklo spojení "kudžakni mě" (z "kucak ver bana" = obejmi mě).