Proč jsem se začala učit který jazyk

Turečtina, arabština a polština
Miluju cizí jazyky, naprosto, opravdu. Pro někoho noční můra ze školních let, pro mě zábavná denní rutina, na kterou se prakticky vždycky těším. Proč si procvičovat mozek luštěním sudoku, když ho můžeme procvičit i něčím, co se dá využít i v každodenním životě.

Začněme turečtinou, což je první jazyk, který jsem se začala pořádně učit z vlastní iniciativy. Dobře, dodnes znám opravdu jen ty největší základy, co se mi hluboko zakořenily do těla, ale věřím tomu, kdybych to jednoho dne potřebovala oprášit, tak to prostě opráším a základ mám.
Jak jsem se ale zrovna k turečtině dostala? Za vším hledejte chlapy, hlavně, když jde o mě. Je to trochu delší a zamotaná story, tak se na to hezky posaďte, ať vám neunikne ani sebemenší detail. Vše začalo někdy v létě 2008, kdy sestřenice z dovolené přitáhla písničku v Perštině od Íránského zpěváka Arashe. Poslala mi jí tenkrát přes bluetooth, tomu se říká ale pěkné retro, co?! Po pár měsících songa byla pohřbena někde v zásobách ne moc přehrávané hudby na SD kartě. Ta se následně předávala z jednoho mobilního přístroje do druhého, až se postupně probojovala se mnou až do roku 2015, přibližně.
Mezitím jsem si strašně moc oblíbila skupinu One Direction, hlavně tedy jednoho z jejích zpěváků - Zayna Malika. Jak je asi o něm obecně známo, má nějaké ty kořeny v Pákistánu... a já tenkrát v tomto oboru velice nevzdělaná dívčina si myslela, že je to jeden z arabských států, a tak jsem se chtěla naučit arabsky. Lenost mě v tom ale nikdy nepodpořila. Zvláště když u arabštiny již na první pohled odrazuje tak jiné a tak obtížné písmo!
Pak ale Zayn odešel a tím pro mě 1D skoro ze dne na den skončilo. A tak jsem se vrátila zpátky ke starým písničkách na své staré SD kartě. A znovu tam objevila Arashe. Napadlo mě si ho tedy najít na Youtube, že si poslechnu nějaké další kousky. A tam mi chytrý vyhledávač doporučil obdobné interprety... a jedním z nich byl turecký zpěvák Tarkan.
Ten mě zaujal tolik, že jsem si opět nezkušeně řekla "To bych se konečně mohla naučit arabsky". Proto mám dodneška pochopení pro lidi, co nevědí, že Turci nejsou Arabové a nevidí v těchto dvou jazycích rozdíl, ani v porovnání s perštinou, samozřejmě.
Našla jsem si nějaký ten text k písničce od již zmiňovaného Tarkana a zjistila, že Turečtina se píše "normálním písmem", a tak jsem se nakonec na poslední chvíli rozhodla pro ní. Vyrazila do knihkupectví a pořídila si konverzaci. Hlavní posun pro mě ale znamenalo online Duolingo a pak také konverzace z očí do očí s "pravými nefalšovanými" Turky.

Tak nejdelší a nejkomplikovanější story máme zasebou, teď už to půjde jen zlehka. Prostě jednou stejně na tu arabštinu musel čas přijít, když už jsem o ní tolik let stála. A tak napodzim roku 2017 jsem se vydala na jazykový kurz se syrským učitelem, co učil spisovnou moderní arabštinu, neboli takové esperanto pro araby, které se ale v ulicích běžně nepoužívá. A to mě prostě moc nebavilo, znám nejvíce lidí z Egypta a z Tuniska, a tak jsem chtěla být schopná jim i rozumět a ne jim odpovídat ve stylu "mluvím jako kniha". Kurz mi tedy byl hlavně na to, že jsem pochopila naprostý základ gramatické stránky arabštiny a také se naučila psát. Ano, dodnes vyšvihnu několik slov arabsky a čtu si v Praze nápisy ve stylu směnárna nebo názvy arabský a "rádoby-arabských" restaurací též v arabštině.
Hodně lidí si myslí, že vlastně arabsky umím lépe než doopravdy umím, protože si v tomto jazyce stále něco brblám. Nadávat mě prakticky v ničem jiném neuslyšíte. Pak to ale přejde k normální konverzaci a já se úplně ztrácím.

Někdo by řekl, že polština s dvěma předchozími jazyky absolutně nesouvisí, ale to byste se divili, jak se vám někdy může s takovým Arabem hodit mluvit právě polsky.
Když mi bylo takových patnáct šestnáct, chytla jsem strašnou chuť se naučit strašnou hromadu jazyků. A jelikož čeština je slovanský jazyk, napadlo mě, proč se nenaučit třeba polsky nebo slovinsky, vždyť to přece nemůže být tak těžké. Jako minimálně nakoupení si hromady učebních materiálů rozhodně těžké nebylo, aspoň ne tedy pro mozek, peněženka se asi tvářila jinak. Samotné učení by v úplných začátcích také nejspíše nepřineslo s sebou žádné nepřekonatelné překážky, ale já prakticky nikdy neměla pořádnou motivaci třeba právě k té polštině. Rukama nohama se s Polákem domluvíte a na obchodní úrovni zase použijete pro jistotu angličtinu, nebo případně teda i tu němčinu.
Ale teď už k té story, na kterou jsem narážela na začátku psaní o Polštině. Jednou si tak ležím v posteli s jedním tuniským mládencem u jeho kamaráda doma, který byl mimochodem též z Tuniska. Tudíž taková celá arabsko-berberská společnost. A on se mě najednou z ničeho nic zeptá (anglicky) na to, jak se česky řekne jezero. Říkala jsem si, že jsem snad blázen, že jsem mu nejspíše nerozuměla dobře, na co se ptá, protože mi to připadalo úplně mimo kontext. A teď si představte tu debatu ve stylu:
"Co?" Nechápu moc jeho dotaz, tedy spíše jeho smysl.
"No ptám se, jak se řekne česky jezero?!" Stejně to postrádalo veškerý smysl, když česky absolutně nic neuměl, na co by mu bylo zrovna toto slovo.
"Jezero."
"No já jen, že polsky se to řekne jezioro." Jak neočekávaný zvrat příběhu.
No kdybych se studiem polštiny vydržela do té doby, třeba by se mi to i hodilo. Ale mít manželku z Polska, stejně jako měl on, tak to už dávno určitě taky umím.

A větší tři úseky máme za sebou, ale rozhodně nejsme ani v půlce, takže pokračovat ještě rozhodně budu... o angličtině, němčině, španělštině, italštině, mém vztahu k češtině a dalších jazykových cílech.