Otevřeně o alkoholu

Psaní je přece jen taková skvělá relaxační činnost, člověk může ze sebe dostat spoustu věcí, předat je papíru, a pak se na ně koukat z pohledu třetí osoby. Vše posoudit, probrat si nejen v sobě, ale i sám se sebou. Proč ale poznámky z deníků nevyužít i k trochu kreativnější tvorbě? Umět kreslit, už dělám psychadelické ilustrace pro dotvoření dramatické atmosféry.

První, co se mi vybaví, když se řekne alkohol, je mé absintové období z konce třeťáku. Poprvé jsem o tomto nápoji slyšela na jedné rodinné oslavě, kdy to teta lila do dědy, aby si vyléčil bolest krku. O několik let později jsem si náhodně v Karlových lázních koupila jednoho panáka této zázračné zelené tekutiny. Jednoho jsem koupila i pro mou kámošku. Nebyly jsme vůbec zvyklé pít, a tak v mixu s dalšíma blbostma se z nás staly tak otevřené a sebevědomé holky, jakými jsme snad nikdy předtím nebyly.

Proč tedy nepokračovat, kámoška se pak od toho raději vzdálila a já vystřídala kupování drahých panáků v klubech ekonomičtější variantou vzhledem k množství mé spotřeby. No a tím byly flašky se slevou na kartičku Club card v Tescu. Na kuráž se dalo dávat prakticky v jakoukoliv hodinu, prostě když bylo potřeba. A už je díky samotnému faktu, že absint je fakt hodně tvrdé pití, jsem se cítila jak naprostý king. Jenomže já nebyla king. Investovala jsem do absintu a neměla na to, abych si koupila tašku, a tak jsem všude chodila s igelitkou. Ono na tom je to nejhorší, že já na tu tašku prakticky měla, ale přišlo mi zbytečné do "takové blbosti" dávat peníze.

Pak se trochu polevilo, takže absint jsem si dala maximálně v Bar nebo Pub crawlu, kde jsou tyto panáky už v ceně, ale jinak jsem se sama vrhala spíše k rumu a ginu, no a také k velice populárnímu Jacku Danielsovi, což po smíchání opravdu nekončilo moc často dobře. Rána bývala krutá, ale znáte to, občas vás ani to největší mínus pro ty plusy prostě neodradí.

Chvílema jsem se chtěla od toho všeho distancovat, hlavně teda v ty krutější rána. Občas mi tento názor ale zůstal i do odpoledne, dokonce třeba i do dalšího dne. Protože prostě chlast s sebou přináší další neřest - cigarety. Nenapadlo by mě kouřit, kdybych nepila. Dobře, napadlo mě to v takovém tom o pár let mladším věku, kdy mi to přišlo jako rebélie, ale ne, když už jsem ze zákona mohla.
Uvědomovala jsem si, že chci si kupovat hezké dražší věci, že chci být více produktivní a ne abych byla buď mimo realitu nebo aby mi bylo blbě... litovala jsem často zbytečně vyhozených peněz. Ale pak se tu objevila další překážka a tou jsou lidé, kteří za vás klidně zaplatí, kteří vás rádi na cokoliv pozvou.

A i když tomu všemu člověk říká ne, přijde moment, kdy v hlavě zase cvakne. Lepší přece tohle, než brát drogy. Jasně, jasně, pořád jsi na tom ještě dobře.

Popravdě, u mě to je pořád všechno nebo nic, nejde se napít jenom trochu. A nesnáším pivo a víno. Teda je tu jedna výjimka pro Desperado. Dlouhou dobu jsem si říkala i jak je pod mou úroveň pít kokteily, že to je přece strašně měkké. Takže tvrdej. Dokážu si ale říct ne, že nepiju, i když lidé kolem pijí. Jen když se napiju, už ten večer prostě nejde dupnout na brzdu.

Chtěla jsem si vždycky žít takové ty krásné filmové momenty, ale ty prostě nejsou střízlivé, tedy pokud vaše oblíbené filmy nejsou nějaké přírodovědné dokumenty o delfínech. Tady ale přichází můj strašně oblíbený výrok, co jsem si zapsala do deníku - Díky různým sračkám si nepamatuji detaily mnohých situací, kdybych byla čistá, tak bych se ale do nich nikdy vůbec nedostala.