Stará na kluby?!

Dneska tak trochu o mých pocitech a myšlenkách, co se mi honí v hlavě přibližně půl roku. To je totiž přesně ta doba, kdy přestaly být pravidelné návštěvy nočních podniků mou pravidelnou rutinou. Začalo to zlehka. Nejdříve jsem přestávala vynechávat ty večery, po kterých následovalo brzké ranní vstávání nebo důležité rutinní aktivity. Už jsem nepotřebovala blít na exkurzi v zemědělském muzeu nebo skoro umírat při delší směně v práci.

Zakázané ovoce chutná nejlépe. Mé oblíbené cliché, které je opravdu tak strašně pravdivé, bohužel. Byl větší adrenalin, když jsem v patnácti prakticky nemohla říct ani mámě, že jsem v nějakém tom klubu byla. To byly samé přespávačky u kámošky, ale samozřejmě, že po tom Václaváku jen venčíme psa, nebo si za naše malé kapesné zajdeme do Starbucksu.

Na začátku mé klubové éry jsem nechtěla ani různé podniky moc střídat, bála jsem se totiž zátahů, protože jsem byla ještě hluboko pod zákonem, ale na druhou stranu alkoholu bych se kvůli tomuto faktu opravdu nevyhýbala. Z úsporného hlediska jsme si vždy koupily s kámoškou v minimarketu (kde nekontrolovali občanky) minimálně jednu flašku. Celý den byla nastolená přísná dieta nejedení, aby na nás lektvar lépe a prakticky hnedka zabíral, samozřejmě. Pamatuji si, že pak jsem jen vždy narychlo při posledních přípravách před vydáním se ven na párty, jedla aspoň čokoládové kaštany. To byla už taková skoro tradice. Pak se šlo do Doublu Troublu nebo Cuby (La bodeguita del Medio). Divím se, že mě to vůbec mohlo vydržet tak dlouho.

Vlastně ani nevím, proč jsem se bála poznávat další klubovou scénu. Asi jsem si myslela, že prostě do těchto nikdy poldové nechodí, a že i kdyby přišli, tak ty podniky znám natolik dobře, že bych se prostě dokázala někde schovat.

Tato uzavřená rutina byla přerušena teprve, když jsem poznala koncept pub a bar crawlů. Nejen charismatičtí arabští pracovníci této společnosti a fakt, že jsem si ten lístek za těžké prachy zaplatila, mě přesvědčili, že existují i lepší kluby než předchozí dva zmíněné. A tak se pro jeden čas mým naprostým favoritem stal Atelier, následně Radost. Také si pamatuji, jak jsme jeden čas s kámoškou stále točily dokola kluby, co se nacházejí okolo (nebo minimálně v blízkosti) ostrůvku v Dlouhé ulici. Takže James Dean, Steampunk, 80's café, Harleys...

Pak přišlo období luxusu a mně většina mých předchozích oblíbenců připadala prostě low quality. A tak se střídal především M1 a Duplex. V té době jsem se také snažila oblékat na párty ve stylu podpatky a šaty, což se u mě zase až tak často nevidí.

Zpátky ale k těm crawlům, to je totiž období mého života, co mě zformovalo a nadchlo nejvíc. Stále se do toho půlroku naplněného vzpomínkami ráda v myšlenkách vracím. I když následovalo hodně dalších skvělých okamžiků v mém životě, jak profesních úspěchů, tak pokroků ve vzdělání a nebo třeba v jezdectví... tak prostě toto byly ty crazy a jednoduché momenty štěstí, co mě dostaly. Myslím, že něco takového už asi nikdy nezažiju. Ono ne, že by neexistoval silnější příběh, než ten, který byl okolo crawlu, ale nějak už prostě věci beru jinak. Nejsem tolik spontánní, no a dalo by se říci i naivní. Dneska jsem holt už jiná a vidím více "za roh".

A tak, když si celý ten příběh přehraji v hlavě, s mou dnešní povahou a zkušenostmi bych se prostě k většině věcí postavila úplně jinak, a tak by celá tato story skončila již po pár minutách.

Celkově nějak až moc předvídám. Třeba dříve se stávalo s velkou pravidelností to, že se jedna z nás, já nebo Adrianka, ocitla ve velmi nekomfortní situaci, když jí ta druhá "omylem dovlekla" s sebou někam na privát. Jsme přece jen každá trochu jiná, máme rády jiné typy, jiné druhy zábavy. Ale ono ještě nikdy nikoho dělat něco z mírného donucení nebo vlivem atmosféry úplně tak nezabilo... Jenže dnes tomu předcházím tak hluboce, až se z toho vyklubává věčné odmítání crazy akcí, co by se mohly vymknout kontrole.

Dříve jsem se neuměla moc prosadit, nebo vlastně ani ohradit... Dneska jsem ale opačnou vlastnost "vymástrovala" do takové úrovně, že prostě chci, aby bylo všechno po mym, zvláště, když tomu obětuji svůj volný čas. A tak raději, ať se to netočí vůbec, když se to nemůže točit podle mě.
Minulý týden jsem byla s Adriankou a jejím přítelem na vodnici, už jenom proto, abych si "otestovala", jak jsem na tom s pařením dneska. Jasně, vodnice, to není moc velká párty, ale do klubu by mě, zvláště po dvanáctce v práci, nikdo opravdu nedotáhl. A došla jsem k jednoduchému a trochu smutnému řešení, že jsem už asi na tento druh zábavy stará. Ne, že by mě to nějak vadilo, otravovalo nebo tak, ale nenašla jsem v tom žádný smysl. Chvíli jsme si povídali, chvíli si každý něco hledal na mobilu. Hlavně se tedy vzpomínalo. Vodnice mně nic neříkala a jedna Piňakoláda je limonáda proti mým dřívějším alkoholovým orgiím. A tak si říkám, že bych se stejně pobavila doma nad příručkou španělštiny a s perníčkovým latéčkem, ať k tomu přihodím trochu té vánoční atmosféry.

Na druhou stranu jsem ale v ten stejný týden byla venku i s mým jedním egyptským kamarádem. Řeknu vám to ve zkratce, stejně jako jsem to líčila jedné mé kolegyni v průběhu směny. Šlo se na svařák, pak jsme se trochu dostali do nálady na lavičce kousek od mého oblíbeného Interkontinentálu s něčím, co sehnal od jednoho Izraelce (a to jsem říkala, že kouření je přece naprosto zbytečné, protože pak neudejchám koně a tak...), následně se šlo na kafe (aneb, aby srdce dostalo ještě trochu zabrat). Pak dvě hoďky v hodinovém hotelu, ve kterém se bál, že místo jedné vyndané žárovky v lustru nasadili majitelé kameru, no a nejlepší zakončení večera byla velká procházka z Jana Masaryka až na Florenc, protože já potřebovala na céčko a on na béčko, takže jsme se prostě nemohli rozdělit na Václaváku a jeden jít na Muzeum a druhý na Můstek. A to jsem se celkově dost pobavila. Možná, že nakonec jediné, co mě dokáže dostat do mé "mladistvé nálady", jsou arabští přátelé. Přesto už to nebyly tak crazy témata, jako dříve... točilo se to hlavně kolem práce (oba děláme ve stejném oboru), C1 certifikátu z angličtiny a toho, jak prohrál v jednom casinu v black jacku 75 000... jedno pozitivum mé "dospění" tedy přece jenom má, nějaký ten rok zpátky bych mu z těchto okruhů nerozuměla v ájině skoro ani slovo, natož abych mu na to něco plodného řekla.