Opravdickej deník VI.

U přechodu se školu na školu mě hodně podpořil fakt, že jsem se spolužačkám svěřila o mé nechuti vůči mé v té době aktuální škole a začalo se to vcelku šířit mezi místní studenty a učitele... což netvořilo nejlepší podmínky ke studiu tam. Ach, ten můj ukecaný jazýček. Ale přece jen, když se mi něco nelíbí, proč to přežívat, je třeba to vyřešit. Chtěla jsem prostě mít normálně pět dnů v týdnu školu a žádné praxe. Trochu i z lenosti, přiznávám. Tam si to prostě člověk nemohl jen tak odsedět. Trochu ale také díky strachu z jízdy na koni, co se mi slušně vytvořil po pár horších pádech. Vtipné, že nedávný pád, co skončil celou modrou půlkou obličeje, mě spíše nakopl, než že bych se cítila na koni více zranitelnější. Jde totiž o přístup člověka k situaci. Řekněte to ale dítěti, v patnácti se věci holt daleko hůře řeší.

Vybrala jsem si pár škol, které jsme společně s mamkou obepsaly přes email. Nakonec pozitivní reakce přišla z jedné pražské obchodky, kam jsem udělala srovnávací zkoušky ze psaní všema deseti, ekonomiky a němčiny a po jednodenních prázdninách po vysvědčení už nastoupila na novou školu.

S novou školou přišly nové problémy, dramata a také chvíle štěstí. Naprosto mě tam nadchnul jeden spolužák, ke kterému mě třídní posadila, abych neseděla v poslední lavici asociálně sama. Chtěla jsem si s ním někam vyrazit už od začátku, ale přišlo mi tak trochu blbí a hloupí se ho ptát... no ale to jsem celá já, hrrr, prostě za nějaký ten týden na to už jsme spolu šli do mekáče na kafe, iniciativa byla samozřejmě z mojí strany.

Chodil do druhé skupiny, takže jsme několik předmětů neměli spolu, a tak jsem se snažila jen na těch společných.

Po již zmíněném srazu v mekáči jsem upadla do dost melancholické nálady. Nevěděla jsem, jak se člověku popsat v co nelepším světle, nevěděla jsem totiž ani, co jsou mé přednosti. Ono hlavním problémem byl pro mě vždycky fakt, že já dělávala spoustu zajímavých věcí, od blogu, celkově psaní, pak třeba i ty koně, ale nechtěla jsem moc o tom s lidmi mluvit. Dneska klidně řeknu, že píšu, i když to není na žádné profesionální úrovni. Člověk by se přece neměl stydět říct ani to, že třeba hraje večer nějakou počítačovou hru, natož že na tom počítači píše. Říkala jsem si, že se musím vzchopit, být zajímavá, být nejlepší.

Minimálně tedy jsem rovnou od toho prvního dne nástupu na novou školu měla rozjeté to pořádné image o prvním sexu s Martinem, který mám samozřejmě již zasebou. To, že aspoň v tomto jsem již "úspěšná" mi dávalo úsměv na tvář. Opravdu, táhla jsem to takto tolik let, až to ke mně opravdu dost silně přirostlo. Vždycky jsem bývala otevřený člověk v tomto ohledu, hlavně také protože sedm z mých zkušeností bylo vymyšlených, ale proč pak nevykládat i ten reál, když je člověk už zvyklý a společnost ho má takto zařazeného? Nejvíce vtipné je to, že nakonec si více pamatuju ty vymyšlené story... pak tedy i ty reálné populární ve stylu, jak jsem šla s jedním egypťanem péct na silvestra kuře, scénky ze záchodů v pražské bageterii... ale pak na obyč postelovou akci si opravdu už nevzpomenu. A tak říkám, že mé skóre je něco okolo čtyřiceti. Ono se špatně počítá, když každý druhý je Mohamed nebo Ahmed.

Po odchodu ze školy jsem si myslela, že jediná možnost, kdy se ke koním vrátím, bude chvíle, kdy už budu tak zazobaný milionář, že už ani nebudu vědět, kam strkat peníze. Poprvé jsem se vrátila do sedla na dalším dětském dnu v roce 2016, kde jsem pravidelně vodila děcka na koních, pak ještě na konci letních prázdnin 2016, kdy jsem se snažila překonat strach ze cválání, ale vcelku marně. A pak po celých třech letech už zase jezdím. A vše jde tak nějak lehčeji. Občas stačí si jen dát pauzu, nikam to netlačit a prostě dospět.

Musela jsem si zpětně vypěstovat lásku ke zvířatům, jeden čas bylo totiž tím jediným chlupatým stvořením, co jsem dokázala akceptovat, moje morče. Takže díky Rudolfovy, výmarské ohařici mé kámošky Adrianky, kterou jsme spolu věnčily, a pak také mé skvělé tatérce Káje, velké chovatelce bengálských koček... no a prostě také díky různým náhodným zvířatům, co jsem kdy potkala... jsem si časem k čtyřnožcům zase našla cestu.