Opravickej deník III.

...tentokrát plynule pokračujeme školními radostmi a strastmi, mými idoly, no a také dramaty a mou zálibou ve lži.

Na konci října 2014 jsem si stěžovala, že ve škole byla na programu prevence. Znáte to, takové ty hodiny, kdy jsou žáci poučováni o různých závislostech a jiných problémech společnosti. Na někoho to zabere správně, některé to naopak naláká. Já patřila k úplnému opaku, měla jsem totiž panickou hrůzu z drog, hlavně tedy z jehel. Bála jsem se tedy vždy, když byla takováhle akce ohlášená, že zrovna toto by mohlo být tématem. V roce 2018 jsem se vyjadřovala k tomu tak, že by mi vadily už jen obrázky a videa. V té době jsem měla za sebou pár zkoušek trávy, ale nic víc. Dneska bych asi už i ty obrázky a videa skousla, i když jehly stále nejsou mým hobby. K drogám celkově se stavím ve stylu, že je to prakticky to stejné jako alkohol jen bez kocoviny. No a nesmí to být moc pravidelně.

Následující měsíc přišly na řadu dny otevřených dveřích... jednou z mých voleb byla Drtinova, neboli sociálně právní škola. Nelíbilo se mi prostředí, ve kterém se nachází. Až cca do roku 2016 trval můj šílený strach z nebezpečí v centru Prahy, o kterém mi nakukala babča jako malému prckovi. No a i proto jsem se snažila ulít z vánočních trhů, kam jsme se školou tradičně o svátcích chodili. Mamuša mi moc ráda vždycky napsala omluvenku, tedy pokud jsem měla dobré známky. No a to jsem v té době ještě i celkem měla...

Na začátku prosince se pro změnu jelo na den otevřených dveří na dostihovou školu do Chuchle. Měla jsem vždy velké rozpětí zájmů a to se odráželo i na různorodých oborech škol, co jsem si vybírala. A nakonec mám vystudovanou klasickou obchodku, na kterou jsem se ale dostala tedy až po přestupu v prváku.

O tělocviku mě mrzelo, že nedávám skok přes kozu, ono prostě je vždycky nejhorší se rozhoupat a já byla dobrý strašpitel. Přesvědčovala jsem se tím, že je to přece tak trochu jako výskok na koně. Ale bez nohy ve třmenu jsem ani na toho koně nikdy nevyskočila. Popravdě nevím, jestli bych se dneska úplně odhodlala.

Mým velkým snem bylo jednou vidět One Direction naživo, dva roky na to byli v kurzu zase turečtí zpěváci - Tarkan, Gökhan Türkmen a Emre Kaya. V roce 2018 vedl italský rapper Marracash a německý herec Elyas M'Barek. Ty bych zvolila za mé nejoblíbenější nejspíše i dneska.

Strašně jsem se bála blackoutu a toho, že by mohla být válka. Táta mě vždycky slušně živil těmi nejhoršími zprávami, co dávali ve zprávách. Nejhorší na tom je ten fakt, že on tomu věří dodnes. V roce 2018 mě nejvíce strašilo neplánované těhotenství a možnost, že by mi nevyšly mé vize.

Vraťme se zpět do školního prostředí a skoro konce roku 2014, kdy má nejlepší základková kámoška Verča málem dostala dvojku z chování, protože si chtěla vyfotit test příroďáku. Já vždycky měla ráda tyto dramata, a i když jsem měla i samotnou Verču moc ráda, tak prostě nějaká ta krize měla před přátelstvím přednost. Drby jsou do dneška moje. Na druhou stranu se ale ani nehroutím z toho, když já jsem v té situaci "oběti". Prostě tak to v životě chodí a pro člověka, který chce ze svého života mít film, je jakákoliv situace s hodně emocemi, nespravedlností, neopětovanou láskou... prostě dokonalá.
Mimochodem, v příroďáku jsme v té době brali kameny... a tak mezi námi, pubertálníma střevama, frčely hlášky o sádrovém dildu a také o dřevěném se třískama.

Z koňského oboru jsem byla nejradši za každou i sebemenší překážku, co mi kůň na vyjížďce skočil. Po návratu do sedla po několika letech musím říct, že tohle mi zůstalo. Stačí jen pohled na to, že trenérka jde stavět překážky na jízdárně nebo v hale a adrenalin mám nalitý naprosto v celém těle. Samozřejmě teď myslím ten pozitivní adrenalin.

Věc, která je proti dnešku šíleně jiná, byla rozhodně má láska k počítačům a všemu kolem nich. Brala jsem je na obdobné úrovni jako mou morčečici Melanii. V té době jsem zrovna měnila svůj původní Acer za vcelku výkonný notebook Dell, který jsem pak hluboce milovala. A o nějaký rok a pár měsíců později, kdy mě opustil, jsem z toho v noci i brečela.

Vždycky jsem byla šíleně ukecaná... a co mě, chytrou hlavu, jednoho dne nenapadlo si vymyslet? No, takovou celou sérii příhod o mých imaginárních bratrancích. Vykládala jsem je všude ve škole, hlavně tedy Verče, která ochotně naslouchala. Ne, že bych potřebovala lhát, nebo třeba být pro lidi zajímavá, ale prostě jsem je chtěla bavit. A bylo mi ve finále jedno, jestli je bavím realitou, nebo vymyšlenostmi. Další věc, co mi zůstala dodneška, i když imaginární bratranci nejsou už pár let v kurzu. Na druhou stranu, v roce 2018, kdy jsem opravdu měla dost pestrý život, mé lži se spíše vymezovali na okruh "vycenzurované" verze pro rodinu, ale přikrášlovat nebylo třeba. Takové story by si prostě člověk ani vymyslet nedokázal. No, počkejte si až budeme detailně rozebírat právě tento rok!