Opravdickej deník V.

Minule jsem se zmínila o tom, jak jsem se naučila faktu, že za svou ukecanost budu vždy hodně platit a před vším neuteču. Ano, myslím to, jak mě začala spolužačka dohazovat dva chlapy, abych jich neměla náhodou málo. Strašně jsem si přála se přesunout do svého snového světa, kde bych mohla řídit myšlenky naprosto všech a díky tomu žila naprosto bez stresů.
Když jsem se poprvé setkala s tím dvaceti-čtyřletým - pro zkrácení, jmenoval se Martin - tak nastalo pár těžších chvilek, kdy jsem se na začátku moc nemohla rozmluvit a byla jsem nervózní. To se holt stává, už pár měsíců na to jsem to považovala za skvělou zkušenost. Já takhle vlastně beru prakticky všechno v mém životě, jsme přece jenom lidi, taková zvířátka.
A tak jsem nakonec nemusela za svou ukecanost pykat a to malé scházení si užila. I když jen na přátelské vlně. Přesto jsem měla velké strategie na to, kdy si ho přidat na facebooku, kdy, v kolik a jak a co mu napsat...
Proč ale vlastně jsem chtěla se s někým takto scházet? Bála jsem se totiž toho, když bych zůstala na zemědělce, kde bylo na celé škole ani ne pět kluků a z toho nejméně polovina nebyla hetero, nikdy bych se s nikým neseznámila. Byla jsem totiž dost silně asociální a prakticky nikam jinam nechodila.

Také byl pro mě problém, že i když bych se nějak natajňačku s borcem scházela, neměla bych se o tom komu svěřovat. Vždycky jsem totiž byla zvyklá všechny radosti i strasti sdílet s mámou a tohle by nebylo minimálně v té době nejlepší. Naštěstí na druhé škole tu pro mě byla vždycky Adrianka a časem jsme se naučili spolu otevřeně i na tyto témata mluvit s Verčou ze základky. A také si máma zvykla na to, jak jsem v sexuálních tématech otevřená. A hádejte, komu jsem tak půlroku zpátky volala, že jsem právě dopíchala s jedním berberem na záchodě v pražské bageterii? A také můžete zkusit hádat, kdo si podal ruku s většinou mých arabských kamarádů, zná jejich jména a pravidelně se s nimi zdraví? Ano, přesně tak, je to moje máma. Stálo to dost času, hodně trapných okamžiků pro každou z nás, ale dnes je to opravdu na dost otevřené vlně... a za to jsem fakt moc ráda. A to mě vždycky kritizovala za to, jak lehkovážný postoj k těmto tématům mám. Dneska se spíše jen zasměje, něco přejde, pak řekne, že je to moje věc. Ono taky, co s tím může dělat. Dospělého člověka už asi nepřevychová.

Udělala jsem si ve škole takové mírně "bitch tvrďácké image", no a co že jsem se do té doby (no a vlastně ještě tak půlroku na to) s chlapem ani jednou nelíbala, natož něco víc. Tento základ se mi ale hodně hodil na ten přestup, kdy jsem opravdu potřebovala ze dne na den se stál "Elitní holkou".

Až do jara 2018 jsem milovala si s někým psát. Prostě, i kdybych se s daným klukem neměla vidět, tak aspoň si psát. To stejné i s kámoškami, minimálně kontakt přes síť bylo potřeba stále udržovat. Pak naštěstí přišel velký zlom a spíše mě to obtěžuje, než že bych na tom visela.

Mou oblíbenou stránkou byla Věštírna, kde se online zdarma daly vykládat karty. Potřebovala jsem pro svůj život nějakou magickou berličku. Od toho jsem pak též na čas upustila, ale v poslední době probíhá návrat k obdobné věci, neboli jsem si pořídila tarotové karty od mého oblíbeného Aleistera Crowleyho.

Od roku 2015 jsem si přehrávala takový dobrý rok a půl v hlavě stále ten jeden stejný příběh stále dokola a dokola. Po čase jsem si začala uvědomovat, že bych to chtěla i jednoho dne "zpeněžit". Prostě napsat alespoň podle toho nějakou tu knížku, no a nebo ještě lépe, aby byl podle toho natočený film. A tak jsem to postupem času začala sepisovat. Taková hodně verze "nahrubo" se i před pár lety ocitla na mém wattpadu, ale žádný zázrak to nebyl. Co na to říct, tak třeba jednou, třeba jednou to celé přepíšu a dám tomu hlubší smysl.