Opravdickej deník II.

...protože mě to prostě tak baví psát, hrabat se v minulosti, hledat v původní pravdě na starých listech deníků něco, co by mi přineslo další šťávu do těch aktuálních pravd. Co by mi je osvětlilo. Nové vědění v dřívějšku. Oprašovat své staré já. Protože vidím, že tohle má opravdu smysl a něco mi dává.
Dneska o přezdívkách, chovatelských začátcích, nadšení do hudebního průmyslu a populárním časopisu Bravo.

Dávno v roce 2014 a ještě o trochu dříve u mě frčela přezdívka Vikoule, také mi přátelé říkali Vikuš nebo Vikuško, vše trochu odvozené od mého jména. Časem se mi to okoukalo, tedy spíše oposlouchalo, i když v té době jsem si takto pojmenovaná připadala jako největší king. Dle mého oblíbeného rappera jsem si začala říkat Fabiana (od jména Fabio) a jelikož jsem i jeden čas měla dost klučičí vystupování, ujmula se mezi jedním okruhem přátel přezdívka Fabio. Aneb, nemusíte si měnit jméno v občance, aby jste pro určité lidi takovým člověkem byla. Ale to bych trochu předbíhala.

Zrovna má milovaná kamarádka Adrianka, o historkách s ní jsem se již tu několikrát zmiňovala, mi už nějaký ten rok neřekne jinak nežli Rami. To je trochu delší historie, kdy jsem měla našedo obarvené vlasy... do toho jsme měli na škole učitelku, co vypadala dost babochlapsky a jmenovala se Šedá. A já jsem přece jen taky takový klukovský typ. A tak prostě jsem si to všechno spojila a přeložila do arabštiny. Znáte to, ty spontánní nápady, co nevznikají úplně za čisté mysli. A tak jsem jeden čas byla Ramádí. Protože jsme právě s Adriankou takové celé zpomalené, třeba když se někam chystáme (ještě k tomu nejlépe společně), je to opravdu dost důchodcovské tempo, často o sobě říkáme, že jsme dědci. A jednou jsem právě takto nestíhala od ní se vyprdelit do práce a vzpomínám si, jak jsem před zrcadlem řekla: "Já jsem takový děd Ramád." Takže místo děda Ramádí jsem byla zkráceně pro urychlení už jen děd Ramád. A od toho byla jen rychlá cesta k Ramimu
.
Můj tuniský kamarád mi vždycky říkal, že jsem blázen, protože mé nápady opravdu bývají dost crazy, zvláště tedy v době, kdy jsme se poznali, byli skoro nesnesitelně šílené. Jeho čeština ale není opravdu dokonalá, a tak i ve psané podobně místo blázen používá něco ve stylu "blazin".
Tím se opět vracíme právě k tomu Ramimu, i když se to tak úplně na první pohled nemusí zdát. Jeden egyptský DJ se totiž uměleckým jménem jmenuje Rami Blazin, a tak proč z Ramáda neudělat Ramiho, že? Kdo by dneska řekl, že se jmenuji Viktorie, když první polovina lidí mi říká Fabio a druhá Rami...

To jsme ale až moc v přítomnosti, takže hurá do roku 2014. A začněme rovnou zhurta. V té době existoval jeden velice populární časopis, který jsem já naprosto hltala a sbírala. Stránky poradny a pak ještě plakáty, to byl hotový ráj pro mě. Ano, mluvím o Bravíčku. Taková dobrá studnice pro vědomosti a také zásobárna plakátů One Direction.
Takže to mi bralo spoustu místa v pokoji, pak také i spoustu času... Jinak jsem se také hodně věnovala aktivitě, co by se dala nazvat "krocením divé zvěře", neboli jsem učila svou morčečici Melanii skákat přes parkurové překážky pro plastové koníky. Celkem jí to šlo a pro pamlsky jí to i bavilo dělat. Bohužel se ale postupem času energie a síla vytrácela a na jaře tohoto roku mě opustila, stejně se ale dožila na morče vcelku dobrého věku. Byly i časy, kdy mi byla spíše přítěží nežli potěšením, když budu mluvit narovinu, ale tak to holt v době dospívání chodí. Chuť chodit do klubu a styl "život je párty" je občas přednější než povinnosti ohledně zvířat. To mi do dneška dalo jen jedno velké ponaučení, že si z nadšení pro nějaké to zvíře ho hnedka nepořizuju domů. A ono je tak těžké tomuto odolat, když jste velký milovník zvířat... Nechci se ale dostat do chvíle, kdy se budeme vzájemnou přítomností/nepřítomností se zvířátkem ničit.

Kromě chovatelských chvilek mě doma naplňovala činnost, které jsem říkala "práce na hudbě". Bavilo mě si skládat vlastní písňo-rapo-básničky, které jsem si pak následně zpívala. To zrovna není má nejsilnější stránka... ale prostě mě to bavilo. Občas jsem v tomto ohledu i nějaké ty ambice měla, ale nikdy to nevydrželo natolik dlouho, abych se do toho opravdu plně vrhla a snažila se to posunout na vyšší úroveň. Tak od roku 2017 jsem už od toho plně upustila a sedla nad "skládání" jen ve chvíli, kdy bylo třeba vypustit nějaké ty emoce. To mi hodně pomáhalo v emočně vypjatých chvílích v době spousty nových objevů na začátku roku 2018, kdy jsem sedávala na okenním parapetu po půlnoci, exovala gin nebo absint, a pak tvořila písňo-rapo-básničky, které dnes zveřejňuji na wattpadu. Co jiného také s nimi dělat, když si myslím, že jsou i celkem povedené. Minimálně pro mě dodnes znamenají spoustu emocí. Taková krásná vzpomínka na drama. Kdy můj život býval jako film.