Opravdickej deník VII.

O sebekritice, relativně dětských plánech do budoucna, koncích dřívějších přátelství... a dalších životních každodenních příbězích.
Toužila jsem po tom se dostat do lepší fyzické kondice, než jsem měla v době pravidelných koňských tréninků. Jasný, bylo to právě kvůli tomu spolužákovi, ke kterému mě posadila učitelka na matiku, a kterého jsem tolik tahala ven. Jako ale pořádná motivace a start k pravidelnému domácímu cvičení to byl opravdu dobrý. Několik let jsem i prosazovala názor, že chlapi jsou ta nejlepší motivace. Ať už to byl již zmíněný spolužák, můj oblíbený tělocvikář na střední a nebo také egyptský kamarád, co dělá osobního trenéra v jednom pražském fitku. Jsem ráda, že dnes je to spíše o síle, o tom, co za cvik dokážu udělat, kolikrát ho dokážu udělat, a jak dobře ho dokážu provést a ne o výsledku, co se odrazí na vzhledu.

Dále mě motivoval i k pořádnému učení se do školy, měla jsem potřebu s ním soupeřit, na druhou stranu ho třeba zaujmout tím, že jsem prostě ve všem dobrá. Nechtěla jsem se ale skládat z toho, že mě nechce, přece jen jsou na světě důležitější aktivity a láska člověka k člověku ve výsledku dále v životě moc neposouvá. Vždycky jsem byla striktní zastánce hesla "nejdříve práce, potom zábava", takže pokud nebyl článek na blogu, necvičila jsem, nepracovala jsem na zlepšování zpěvu, ve škole to nešlo dobře, tak na kluky prostě nebyl čas. Nechtěla jsem totiž dopadnout jako mých pár silně nemotivovaných a životem semletých rodinných příslušníků.

Dneska bych řekla, že jsem se v té době až moc úkolovala, měla naplánovanou každou minutu odpoledne po škole a o víkendech. Svých oblíbených činností jsem se tak přesytila, až jsem se do nich musela nutit ještě více než do projektů do školy. V té době jsem to ale nemohla moc objektivně posoudit, a tak jsem se spíše označovala za málo produktivní, vcelku línou a nedůslednou.

Na konci února roku 2016 jsem se i úplně naposledy viděla se svou velmi dobrou kamarádkou z koní. Teď nemyslím z "koňské školy", ale prostě ze stáje, kde jsem jezdila ještě předtím.
Vzpomínám si, jak přibližně od mých jedenácti, tak do čtrnácti, jsme spolu trávily hodně pravidelně víkendy přespávačkami. No a také prázdniny... ježiš, to byla taková ta úžasná dětská pohoda, kdy nám přišlo rebelské v noci "po večerce" hrát počítačové hry pro dva, pašovat nahoru do ložnice do postele sladkosti... také jsme pořád dokola a dokola sledovaly díly Comebacku. Milovaly jsme koně, a tak vydržely nespat skoro celou noc, jen díky řešení možných a nemožných věcech o nich.
...a pak se najednou naše cesty rozdělily. Problémem byl věk, odešla z pohodového základkového života o dva roky dříve než já a ještě k tomu jako správné dítě z vesnice (znaly jsme se úplně původně z vesnice, kde má moje rodina chatu) dojížděla za střední školou do Prahy. Takže méně času, více stresů... a já byla ještě pořád dítě.

A pak jsem na střední byla i já a my si myslely, že se začneme zase znovu vídat. Proč se nesejít na Chodově v Mekáči a trochu neprobrat věci možné i nemožné, přítomnost i naší společnou minulost. To byl jeden z těch prvních momentů, kdy se ukázala má dnešní povaha. V té době, kdy mi "odešla" a já trávila čas na chatě sama, na koně jezdila sama a prostě měla jen jednu dobrou kamarádku Verču ze základky, mi strašně moc Romča chyběla. Hlavně ty naše společné užité chvíle, cítila jsem se s ní tak dospěle, svobodně od rodičů, protože to byla jediná kamarádka, u které jsem v úplném dětství dětství přespávala. A pak jsme se najednou mohly stýkat znovu, ale já to chtěla jedině tak, jak to bylo dříve. Obdobu řešíme dnes s Adriankou a je to spíše jen na pár srazů ze setrvačnosti než na "skoro-sesterství", protože ty společné chlastací chvíle, kdy jsme polonahé proháněly Araby ze Staromáku, jsou pryč... S Romčou, mou koňskou kamarádkou, jsem tedy úplně v té době přerušila kontakt a od té doby se nevídáme, ani si nepíšeme k Vánocům a dalším formalitám. Bylo to hezké, ale ten čas už je prostě pryč, tak proč to zbytečně držet beze smyslu.

Na jaře roku 2016 u mě přišlo období růžové barvy. V té době jsem také považovala růžovo-červenou kombinaci za to naprosto nejlepší, co si člověk může obléknout na sebe. Posledních pár let mi je ale jasný fakt, že i to nejobyčejnější tričko v bílé nebo černé barvě bude vypadat dráže než klidně to drahé ve svítivě růžové.

Z hudby u mě kromě tureckých zpěváků frčela i "drsnější" skupina Bring Me The Horizont.

Strašně jsem chtěla napsat knížku, která by byla námětem podobná v té době mé oblíbené Hře o Trůny, ale já jsem spíše přes ty příběhy ze života s pouliční tématikou, takže by mi z toho šly psát maximálně nějaké ty intriky. Ale zrovna díky Hře o Trůny jsem zjistila, jak strašně moc jsou důležité silné a chytlavé výroky postav.

Kromě již zmíněné Hry o Trůny jsem si i ráda pouštěla Velkolepé století, což je mezi hodně lidmi neoblíbený historický seriál z Turecka. Z filmů mě zaujal snímek Turecky snadno a rychle, což byla první věc, kde mě naprosto dostal můj nejoblíbenější herec s tuniskými kořeny - Elyas M'Barek.

Chtěla jsem se někdy podívat do Istanbulu, následně se takovým mým vysněným městem stala Dubai, Miami a Las Vegas. Dneska nemám úplně nějakou tu vysněnou destinaci, nejsem zase až takový fanda cestování... ale kdyby se něco naskytlo, nebo by na mě přišla momentální vlna, že "tam prostě musím", tak jedu hnedka, i kdyby to měla být třeba "jenom" Budapešť.

Od malička jsem neměla moc v lásce Italy, protože mi vadilo to jejich "afektované vyjadřování", které je podpořené hlavně jejich přízvukem a kadencí mluvení. Časem jsem si ale k nim dokázala vypěstovat určitý (kladný) vztah, na to se ale podíváme až v roce 2018, ať moc nepřeskakuji.

Do budoucna jsem si plánovala život ve vile a říkala jsem, že za žádných okolností bych nechtěla bydlet v paneláku. Dneska bydlím v paneláku a musím uznat, že to má svoje výhody. Žádná povinnost starání se o zahradu, ohřev vody bez bojleru je také rychlejší... a člověk nemrzne ani v zimě. Takže ušetřím za teplá pyžama! A ty mi zase ušetří místo ve skříni, takže plus pro můj oblíbený minimalismus. Ale popravdě, tu vilu bych stejně brala, nejlépe někde hezky v Jižní Americe v teplíčku s luxusní zaoceánskou atmosférou.

Měla jsem ujasněné, že rozhodně nechci být stájník, naopak mou vysněnou profesí již v té době bývala spisovatelka. Dnes si stojím za tím, že bych se rozhodně neupsala žádné firmě, jejíž jméno by se mi nechtělo reprezentovat beze studu. Stájničit by se mi nechtělo, koně jsou hlavně koníček, ne nějaká ta povinnost. A živit se psaním? Tak to zní jako splněný sen.

Strašně jsem toužila po tom mít tetování, ale s rodiči o tom vůbec nebyla řeč. I po svých osmnáctých narozeninách, když jsem byla ve čtvrťáku, jsem to musela dělat nějaký ten čas "natajňačku". Do dnešního dne se mi tento sen splnil přímo 14x a doufám, že do budoucna to bude pokračovat dál a dál.

Od rebelského tetování se přesuňme k dalšímu mladistvému velmi trendy populárnímu tématu, což je alkohol. V té době to pro mě ale nebylo vůbec záživné téma, což se dneska i divím. Přece jen, když se řekne patnáctka, tak si snad každý představí kluby a párty. A já si místo toho doma po večerech "rebelsky" popíjela energeťák Semtex. K dnešnímu dni se musím přiznat, že i na alkohol si připadám "moc stará" a nějak mě nenadchne, natož ten energeťák. Každý den piji jen vodu a občas to zpestřím zeleným nebo bylinkovým čajem, takže asi nuda no.

Když už mluvíme o tom pití, proč neprobrat i mé stravování. Na denním jídelníčku nemohly několikrát do týdne chybět špagety a pizza. Nejlepší samozřejmě margarita, nedokázala jsem na té placce snést ani šunku. Časem jsem si oblíbila hawai. Adrianka mě naučila jíst houbovou pizzu, i když houby prakticky nesnáším. Vždycky, když je ale vidím na pizze, tak si vzpomenu na naše naprosté klubové začátky, kdy jsme na ní chodily v půlce noci do Kebab Star Pizza na Národní třídě k místním Kurdům. Tak tomu bylo od začátku roku 2017 až do konce léta 2018, kdy jsme kuchaře odtamtaď vytáhly na Petřín a následně jim jako husy zdrhly. Na podrobnosti ohledně této story si ale vyčkejte do rozebírání toho srpna 2018. Zpátky k pizze, aktuálně si nejčastěji objednávám Sicilianu nebo Mexicanu, hlavně ať to pořádně pálí.

A na závěr ještě jednu perličku sem přihodím - můj nejoblíbenější youtuber byl DenisTV. Dneska bych jeho dřívější videový kontent moc neocenila, ale když si občas poslechnu nějakou tu jeho hudební tvorbu, tak to není podle mě vůbec špatné.