Opravdickej deník XI.

Jedenáctý díl a hezky začínáme rovnou dalším deníkem, který jsem načala 10. dubna roku 2016. Dříve jsem celkově zapisovala každou kravinu, strašně moc se v těch zápisech opakovala, spotřeba sešitů byla tedy hodně velká a já každou chvíli musela načínat nový. Až s přepisováním, kdy jsem musela hodně věcí "vyřadit a vytřídit", protože prostě nestály za to, aby byly přepisovány dále, jsem si uvědomila, co jsou pro mě informace podstatné do budoucna a ráda se k nim i později vrátím.

Měla jsem stále ráda tureckou hudbu, ale na nový klip od oblíbence Tarkana jsem čekala spíše jen tak pro pobavení se.

Jaro 2016 bylo též obdobím, kdy jsem se učila používat rtěnku. Trochu divné a trochu pozdě? Ne, vůbec, já se totiž do podzimka 2015 prakticky skoro vůbec nemalovala. Když už jsme u té vzhledové stránky, začala jsem toužit po tmavších vlasech, ale to jen díky tomu, že jsem zaslechla jednou na rodinné oslavě od Mistra Marka, že má rád hnědovlásky. Mně osobně se ale vždy nejvíce na holkách líbila blond. A nebo taky ten opačný extrém - opravdu černočerná.

Také jsem v té době hodně četla a dokonce si i kupovala knížky domů, což mi přijde jako naprostý waste peněz a místa v pokoji. Doufala jsem, že po přečtení Christiana Greye mi půjdou psát lépe sexuální pasáže. Popravdě, dodneška to není úplně tak moje partie.

Snila jsem hodně o točení videí na Youtube, což se mi teď začalo zase tak nějak vracet. Vždycky to ztroskotalo na tom, že jsem neměla téma. Nechtěla jsem dělat to, co už stovky lidí přede mnou. Jasně, že člověk nemůže být ve všem úplně ten první, co začal, ale když neví, jak by to dělal aspoň trochu jinak, jak by tam přidal přidanou hodnotu, co vychází z něj, tak to nemá smysl. Ale už nějakých těch pár let mě baví točit řekněme dosti kontroverzní Instastories o mém životě a z mého života. Takže prostě storytimy a takové prakticky live záznamy. A jo, lidi to celkem baví. A tak proč s tím vlastně nezačít i na Youtube, když už mám téma. A hlavně by mi mohla tato platforma dát věší svobodu v délce, nežli ten Instagram.

Má dětská část byla nadšená z plyšového kolouška, kterého jsem si koupila v pražské zoo. Chtěla jsem si jich následně koupit několik dalších a pojmenovávat je tureckýma a arabskýma jménama. Můj minimalistický radar aktuálně z toho kolabuje...

A teď trochu z vážnějšího soudku. Bála jsem se toho, abychom kvůli nějaké horší rodinné hádce nepřišli o babiččinu chatu. Znáte to, takové to předběžné rozdělování rodinného majetku… a já ten dům tak strašně milovala. Byl celé mé rané dětství. A dneska tam prakticky už nejezdím, časy se holt mění. Chata přestala být „v kurzu“ ve chvíli, kdy jsem objevila krásy noční Prahy… no a pak už jsem si tam znovu nenavykla jezdit, protože přišly jiné zájmy a povinnosti, i když už kluby nejsou úplně tak moje hlavní parketa.

Ještě se ale musíme na chvilku zase vrátit k Markovi. Teď o něm bude hodně dílů, to si ještě užijete.

Před půlkou dubna 2016 mě udivovalo, že jsem si už dřív nevšimla, že Marek vypadá tak dobře.

Této domněnce ale tak trochu oponuje fakt, který jsem sem připsala 18. července 2016:

"Musela jsem to vidět už dříve, protože do svých fanfictions jsem už od srpna 2015 zahrnovala zmínky o tom, že jsem s Markem něco měla".

Ale jen tak mimochodem k mým fanfiction sexuálním představám. Já si vždycky představovala už asi od třinácti čtrnácti let nějaké ty skupinky ve stylu trojky. A doufala jsem v to, že chlapi ocení, jak jsem ujetá. Ale bála jsem se toho, že zrovna trojka s dvouma chlapama je to, co rozhodně neocení. V 2018 jsem už věděla, že některým to nevadí, ale mnozí se popravdě zdráhají.

A ještě jeden výrok z dubna ohledně fanfiction v souvislosti s Markem:

"Kdybych si celou dobu všechny věci ve ff představovala s Markem, jak bych se mu mohla podívat do očí."

V roce 2018 jsem už byla daleko dál. Konečně jsem začala brát sexualitu více otevřeněji. Jako v 2016 a 2017 jsem sice o sexu furt mluvila, ale bylo to "zaobalováno" pod různé jiné věci a pojmy...

Chtěla jsem psát knížku rodině k Vánocům, abych u něj měla plusko za to, jak skvělá, tvořivá a plná inspirace jsem. Ale do Vánoc mně opravdu zájem k němu nevydržel, takový trochu spoiler vám sem teď tímto dávám. Takže jedinou „knihou“, co jsem kdy napsala pro rodinu jako dárek, byla taková příběhovka o jednorožcích a celkově koních z mé dětské tvorby. Ale to bychom se vraceli opravdu ještě o několik let dříve.