Opravdickej deník XII.

V době jara 2016 mě napadla poprvé idea s přepisem. Nikdy jsem totiž nebyla na to jen tak si sednout ke starému deníku a prostě ho číst. Na druhou stranu jsem si ale říkala, že by to mohla být nejen sranda, ale též dobrá seberozvojová aktivita. Uvědomila jsem si totiž, že od doby, kdy si zapisuji prakticky vše, cítím se daleko spokojenější a vyrovnanější.

O akci "kinečko" jsem se zmiňovala již v 10. dílu Opravdického deníku, takže teď na to mohu trochu navázat.

12. dubna 2016:

"I kdyby Marek napsal, že jde do toho kina se mnou sám, mamce bych nic neřekla."

Dřív jsem celkově dost kecala a nejen pro nějaký účel, často šlo i o lži pro image. S věkem jsem vcelku lhát přestala, už není třeba něco zatajovat a zážitky mám... a reálné, takže proč si je vymýšlet.

"Mamka říká, že jí můžu slíbit, co chci, ale všichni víme, jak se chovám, když se rozjedu."

Jako to je i dneska, tedy s tím rozdílem, že neslibuju. Ale není to tak, že bych se neuměla ovládat, spíše nevidím smysl v tom, proč se ovládat. 

"Říká se, že by poprvé mělo být s tím pravým, co když ale toho pravého nemůžu mít."

"Je dobře, že to byl někdo, s kým se vůbec nestýkám a ani stýkat nebudu," tak znělo mé vyjádření o několik měsíců později, ale nedávno bylo tak trochu překonáno. Setkala jsem se s mistrem "odpaňovačem" znovu po nějakých třech letech. A opravdu mi jsou nějaké hraní na zkušenou jedno (ok, on stejně nevěděl, že byl první, to jsem mu v té době opravdu neřekla). Mé ego "vim, že jsem nejlepší" všechno řeší.

Těšila jsem se strašně moc na přepisování této části, jak se k tomuto všemu budu vyjadřovat ve chvílích, až s Markem něco budeme opravdu mít, ale klasika, málokdy se dva časy (přepisový a ten přepisovaný) dobře sejdou, a tak jsem k něm vcelku cítila i nenávist, když došlo na přepis.

17. dubna 2016 jsem měla horší období. Znáte to, když přemýšlíte, jestli to, co děláte, má vůbec smysl. Nejraději bych byla s Markem v kině nebo ještě lépe někde sama. Na což jsem 20. srpna 2016 reagovala, že si v tom případě žiju svůj sen. Ano, srpen byl takovým vrcholným stádiem našeho vídání se. 

Mamka říkala, že se bojí, a tak se do ničeho nepustí. Bojí se sám sebe, že by se neudržel. A já právě chtěla v něm vyvolat nějakou tu reakci. 21. 8. 2016 jsem to brala jako jasný důkaz pro to, že byl v té době pouhým tréninkovým objektem. Zato koncem 2018 mi už docházela ta realita, že to je celý můj sexuální smysl.

"Zajímalo by mě, jak vypadá bez trička." Ano, duben byl měsíc bohatý na skvělé výroky. Popravdě, Mistr Marek svým atletickým vzhledem nasadil laťku vcelku vysoko, ale to jsem zjistila až v průběhu následujících let, když jsem poznala tu běžnou realitu. Že prostě každý není vyretušovaný princ z plakátu, nebo tedy aktualizovaně pro novou dobu - z Instagramu.

"Cítím se jako po koňských táborech, kdy jsem žila z nich celý rok do chvíle, než jsem jela zase na další. Teď pro změnu žiju z jedné rodinné oslavy na druhou." Ale děsilo mě, že po letních prázkách budou pak už jen Vánoce. Ale kdybychom se vídali jen takto málo, zachoval by si nějaké to kouzlo. Nedostupnost mi vždycky dokázala učarovat. To bylo přesně i vidět teď, když jsme se viděli po delší době na rodinné oslavě a já ho zase i po těch letech měla potřebu provokovat. A to fakt nemám nedostatek ucházejících chlapů v okolí, přísahám.

Ale zpět do toho dubna 2016… střídaly se ve mně pocity, že ho miluju, ale že ho nepotřebuju. Dodnes má klasická realita s chlapy, ale tenkrát jsem nevěděla, jak se s tím vyrovnat, jak to vyřešit. Jakoby snad bylo potřeba takovouhle věc řešit. Myslela jsem si, že jedinou možností, jak si to ujasnit, je ho zase vidět. Poněvadž to nebylo možné, našla jsem si jiný „lék“… a tím byly mé Večerní zápisy. Takové posezení „po večerce“ s deníkem na klíně, co pomáhá dodávat na vyrovnanosti.

Ale samozřejmě, že celý díl nemůže být jen o Marečkovi… ráda bych se vám tady rozepsala i o dalších částech mého života v dubnu 2016, abychom se plně přenesli do děje.

Například jsem se snažila najít jiný styl líčení, při kterém bych neměla už krátce po poledni celé černé vnitřní koutky, protože mě vždycky strašně tekly oči. Popravdě, hezky se malovat s instagramovýma linkama jsem se naučila teprve pár měsíců zpátky.

Plánovala jsem si, jak si opět natajňáka podomácku střihnu vlasy, to byly vždycky tajné operace. Mě prostě vždycky štvala délka a kvalita mých vlasů, tedy do chvíle, než jsem se nechala ostříhat opravdu velmi nakrátko. Takže do podzimu 2018.