Opravdickej deník XIII.

25. dubna 2016 mi došlo, že mě již přešel sen o dokonalé postavě, že mě to prostě pořád jen stresovalo a výsledky stejně nebyly vidět. Jasně, nešlo rozhodně o definitivní rozhodnutí. Jak šel čas, ideály se mi měnily, s tím i metody cvičení a můj samotný přístup k němu...

Třeba v roce 2018 jsem stála hlavně o ploché břicho, protože jsem stále tahala crop topy, tak aby to vypadalo, že. Ale vždycky jsem milovala jídlo a trávení času v centru Prahy, kde jsou mé milované fastfoody a tak... a ty by mě k mé vysněné postavě rozhodně nepřivedly. Já měla ale velice revoluční řešení a to pít tak, že mi bude blbě i z toho samotného chlastu a na jídlo nebude ani pomyšlení. Jako takový six-pack jsem pak už nikdy neměla. Ale nemělo by cvičení a pěkná postava být součástí zdravého životního stylu a ne sebedestrukce?



28. dubna 2016 jsem pořád nebyla v nejlepší psychické formě...

"Nejhorší je frustrující pocit, když bych chtěla psát, ale nevím co a říkám si, že to stejně nedopíšu."

To znám moc dobře do dneška, občas se prostě nedaří... a pak jsou dny, kdy by se člověk dokázal nadchnout pro jakoukoliv blbost a naopak uvěřit i tomu, že bude jednoho dne olympijským vítězem.




"Na Marka jsem asi zapůsobila víc než na kluky ze školy díky tomu, že ve škole si pořád na něco hraju a na oslavách se chovám víc uvolněně."

Dle 1. října 2016 toto vyjádření o oslavách není zase až tak objektivní - "Oslava je jen jedna velká komedie a každý hraje svou roli, ještě více než elita ve škole".

Naše rodina je prostě komplikovaná, ale řekněte mi, u koho doma to vlastně není komplikované? Každý má svoje křivosti, také upřednostňované osoby, své konkurenty v podobě sourozenců, bratranců či sestřenic. Ale samozřejmě, že každý to myslí dobře, především prarodiče. Jen nám nerozumí, protože jsou naprosto z jiné doby.

Dneska jsem s oslavami prostě tak nějak v pohodě, protože se už opravdu nepotřebuju nikomu zavděčit či zalíbit. Skvělým příkladem je třeba náhodný hovor s Markem z poslední oslavy (cca konec února 2020). Na rodinném sněmu se klasicky řešili různé vztahové a postelové problémky, my bychom snad ani o ničem jiném mluvit nemohli.

Jen tak jsem se vyjadřovala ke vztahu nevztahu Markova staršího bratra Lukáše, který již 3/4 roku "randí" se svou kolegyní. Aby toho nebylo málo, Mistrině je samozřejmě vdaná... a rozvádět se evidentně nehodlá, její jazyk však hovoří jinak. A on těmto báchorkám naivně věří.



A tak mi tak v nějaké větě ulítlo, že nevidím důvod, proč by jeden člověk chtěl být věrný, když ví, že ten druhý má minimálně dva do postele. Marek na to zareagoval, že to je jako dvě děti, co potřebují mít něco jen proto, že to ten druhý má. Takže je mé chování prý velice dětinské. Dříve by mě to strašně rozčílilo, protože "já přece už nejsem dítě". Ale popravdě dneska, co mu na to říct. Obhajoba by jen dokazovala, že má pravdu... a proč se vlastně hájit, když mě jeho narážka nijak nezasáhla?



28.4.2016:

"Někdy mi nedochází, že ten Marek, se kterým se jde do kinečka, je ten Marek z rodinných oslav".

Dodatek z 14.10.2016 - "on je na oslavách takový hezky namyšlený, ale když jsem s nim byla venku sama, tak to byl takový nudný piknikář."

Piknikář je mimochodem "odborné slovo", kterým jsme tak v prváku označovaly s Adriankou romantické naivní týpky. A kompisti byli mimochodem počítačový geeci.

Ale k tomu motání více osob dohromady, a nebo naopak rozdvojování jedné osoby do více, tak k tomu budeme mít v budoucnu ještě více příhod. To je moje naprostá klasika, takže se na to hezky připravte.



Abych vám to tady trochu ještě s tím Markem zamotala, přihodíme si sem ještě jednu postavu se stejným jménem... a to mého spolužáka Marka, u kterého jsem si už v té době všimla, že se mi vcelku líbí. I když blonďáci nikdy nebyli úplně tak moji, on prostě vypadá dobře, co si budem. A abych to trochu vyspoilerovala, tak se musím zmínit, že se mi ho podařilo odškrtnout z mého wishlistu na školním výletě o rok a kus později.

Jak jsou spolužáci takoví rádoby "zakázaní", tak mě holt vždycky strašně táhli, i když bych si jich normálně na ulici nebo na seznamce nevšimla.

A tradičně, protože v reálu si mě moc nevšímal, tak minimálně pro mamku a celkově rodinu jsem povídala různé vymyšlené story, čemuž tak trochu přispívalo to, že jsme měli ve škole vedle sebe skřínky. Aneb co nemůžete mít v reálu, aspoň si vymyslete, že...



Díky koňské složce fotek jsem málem uronila slzu, že už to nikdy nebude jako dřív. V říjnu 2016 jsem byla happy, že nějaký ten návrat ke koním proběhl, brala jsem to jako příležitost k tomu pracovat na sobě, aby vše mohlo být ještě lepší než dříve. Ale nešlo to, protože jsem to táhla přes různé staré chyby a strachy, co mi z dřívějška zůstaly. V roce 2018 jsem si myslela, že ke koním se vrátím teprve až budu nějaký milionář a nebudu vědět, co s penězma. Milionář nejsem, ale myslím, že aktuálně po cca půlroku, co jsem opět v sedle pravidelně, se dostávám zase na svou výkonnostní špici.



V této době jsem si také založila Instagram, ale nesledovala jsem tam nikoho, koho znám reálně, protože známe to, nechceme, aby se nám "smáli" lidé za to, že se snažíme něco produkovat na sociálních sítích. A dneska mě tam naopak "elita" z různých škol, na kterých jsem kdy byla, sleduje pravidelně. Že by je ve finále zajímal můj život? Život té zvláštní holky, co se bavila vždycky se všema, bez rozdílu, jestli se s ní chtěli ti lidé bavit, nebo ne...